Nějak mi to čtení poslední dobou nejde

Poslední dobou jsem velmi nesoustředěná čtenářka – mám rozečtenou spoustu knih a místo abych některou konečně dočetla, začínám číst další. Tento týden se mi konečně podařilo jakž takž zklidnit a dočetla jsem dokonce tři tituly. Obvykle se tu zmiňuji o tom, že přečtené knihy měly něco společného. Tentokrát jsem na žádný společný prvek nepřišla – horror, román o nestárnoucím muži a novela o nudném mladíkovi 🙂

Steinar Bragi: Planina

Tato kniha má velmi špatná hodnocení, takže jsem ji nejdřív po třiceti stranách odložila s tím, že nemá smysl číst horror, o kterém skoro nikdo nenapsal nic pěkného. Ale pak jsem se najednou přemohla, protože prostě Island a dočetla ji víceméně na jeden zátah. Příběh se odehrává v mé oblíbené zemi v pustině, v níž se jednou v noci v mlze ztratila skupina čtyř mladých lidí. Sledujeme jejich marnou snahu o únik z domu, do kterého tehdy v noci nabourali. Dům je obýván dvěma podivnými starými lidmi, je v něm spousta tajemných zamčených dveří, kolem se potulují lišky, nedaleko uprostřed pustiny stojí lampa pouličního osvětlení, která v noci svítí a všechny cesty očividně vedou k podivné přehradě, kterou opustil veškerý personál. Kromě popisu jejich svízelné situace se dozvídáme i leccos o samotných ztracencích – o tom, v jakém prostředí vyrůstali a jak se vypracovali na pozadí společenských změn v zemi.

Matt Haig: How to stop time

Román vypráví příběh muže, který stárne mnohem pomaleji než zbytek obyčejných smrtelníků. Tom se narodil koncem šestnáctého století ve Francii, odkud po otcově smrti s matkou uprchli do Anglie. Tam také román začíná – Tom se vrací do Londýna, začne pracovat jako učitel historie na střední škole a vzpomíná na dobu, kdy se zde seznámil s Rose – největší láskou svého života, matkou jediné dcery Marion. Je osamělý, nešťastný, trpí úpornými bolestmi hlavy a nespavostí a stále se ve vzpomínkách vrací k Rose. O dceři Marion nic neví, ačkoliv po ní po většinu života pátral. Žádné zprávy o ní nemá ani Heindrich – hlava organizace sdružující lidi jako Tom. Sami sebe označují jako albatrosy, obyčejným lidem říkají jepice. Heindrich všem pomáhá měnit identity a vysílá je do světa „verbovat“ další podobně obdařené.

Vadilo mi, jak se Tom neustále zaobíral sebelítostivými myšlenkami, jak se stranil ostatních. Stále naříkal nad tím, co pro něj Rose znamenala a jak ji miloval. Naopak jsem se pokaždé těšila na kapitoly, v nichž se vracel do minulosti a popisoval tehdejší dobu a lidi, s nimiž se za svého života setkal. Tyto pasáže mohly být i delší na úkor vyprávění ze současnosti. Román se mi líbil, ale podle mě se z tématu dalo vytěžit víc. Pobavila mě česká obálka – kdybych ji viděla, asi bych kolem tohoto románu prošla bez povšimnutí 🙂

Ema Labudová: Tapetář

Literární debut autorky narozené v roce 1999 byl loni oceněn Literární cenou knižního klubu. Je to příběh zasazený do Velké Británie konce 50.let a hlavním hrdinou je dvacetiletý tapetář Irving. Je vyprávěn v první osobě jako proud Irvingových myšlenek. Popisuje každodenní rutinu, do níž náhle zasáhne smrt obou rodičů. Irving již několik let žije mimo domov, odkud byl vyhnán poté, co rodinu dle otcových slov zostudil. Se všemi příbuznými se tedy znovu setkává až na pohřbu, který není schopen ani pořádně vnímat a dlouho se s touto ztrátou nedokáže vyrovnat.

Je to velmi minimalistické, strohé, ale za mě velmi čtivé. Je zvláštní, jak moc se mi novela líbila. Někdy mi takové příběhy nesednou a tento měl všechny předpoklady proto, aby se mi nelíbil – minimum akce, pasivní ukřivděný hlavní mužský představitel zaobírající se jen sám sebou, minimum vedlejších postav. Ale čtení Tapetáře jsem si užívala. Líbilo se mi všudypřítomné tajemno, které ve mně budilo očekávání nějakého nečekaného zvratu, ke kterému nakonec nedošlo, ale vůbec jsem nebyla zklamaná 🙂

Irvingovou oblíbenou knihou byla Studna osamění a tak jsem si ji hned přidala do nekonečného seznamu knih, které se v budoucnu chystám číst 🙂

2 komentáře: „Nějak mi to čtení poslední dobou nejde

  1. Pobavilo mě, že to, že ti „čtení nejde“, stejně znamená 3 knihy v jednom článku 😀 Mám pro to tedy trochu jinou definici!
    Zvlášť Tapetář mě zaujal, proud myšlenek, to zní dobře.

    To se mi líbí

    1. Ale četla jsem je opravdu dlouho 🙂 Tapetář je krátká kniha, která se dá přečíst za dvě odpoledne, při troše úsilí i za jeden den. A já jsem to četla víc než týden. O těch dalších dvou nemluvě. Tak proto.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s