5 věcí, které při čtení děláme (a možná si je ani neuvědomujeme)

Nedávno jsem na stránce Martinusu objevila vtipný příspěvek Zdeňka Gotharda věnovaný běžným čtenářským návykům. Dovoluji si ho zde odcitovat 🙂

Čtení se na první pohled zdá jako naprosto klidná a nenáročná činnost, u které dokonce mnoho z nás působí elegantně a intelektuálně. To vše se ale může velice rychle změnit. Jak?

1. Jméno alespoň jedné postavy čteme špatně

Pokud nečteme zrovna knihu českého autora, pak je to nevyhnutelné jako daně. Zejména u severských detektivek. Ať děláme, co děláme, jedno jméno zní prostě líp tak, jak ho čteme my a ne tak, jak autor chce, abychom ho četli. Stačí, když ho špatně přečteme jednou, už se toho jen tak nezbavíme. Museli bychom se fakt snažit. A pak budeme akorát naštvaní, že nezní tak dobře. Takže víte co, radši ho budeme číst pořád špatně a netrápit se.

2. Chceme dočíst kapitolu

Ať už čteme před spaním, po příchodu z práce, ve vlaku nebo na toaletě, vždycky se snažíme skončit naše čtení s koncem kapitoly. Někdy jsou kapitoly příliš dlouhé nebo nejsou vůbec, tam to tolik neřešíme. Ale jinak to nutkání v sobě máme. Nejhorší na tom je, že ta kapitola většinou skončí napínavě a my pak umíráme touhou, co bude následovat. Je to takový lehký druh masochismu.

3. Hledáme záložku

Pohodlně se usadíme, načechráme polštáře, přikryjeme se dekou a vezmeme do ruky onen posvátný předmět, kterým je kniha. Vytáhneme záložku, uložíme ji na bezpečné místo, kde se nemůže ztratit a ponoříme se do čtení. Jakmile skončíme, začíná pátrací akce podobná té ve filmu Zachraňte vojína Ryana. Nakonec záložku najdeme například na poslední stránce knihy, odvoláme FBI s vrtulníky a psovody a stránku si založíme. Tento problém se mi podařilo částečně eliminovat koupí koženého obalu na knihu, který má záložku k obalu připevněnou ve formě dlouhého koženého pásku. Pokud ale kniha do obalu nesedí, pouštím se opět do hledání Malého prince (nehledejte v tom žádnou sprosťárnu, moje záložka je prostě s motivem Saint-Exupéryho hrdiny).

4. Děláme „xichty“ na okolí

Sem tam se v knize objeví nějaká vtipná pasáž nebo pasáž, která nás opravdu naštve. V té chvíli vyšle mozek signál obličejovým svalům a my se buď culíme jako měsíček na hnůj nebo vypadáme, že nenávidíme celý svět a všechny lidi na něm. Mozek nerozlišuje, jestli si čteme nerušeně sami v obýváku nebo sedíme v přeplněném kupé vlaku. Mozek má asi rád pohledy se zdvihnutý obočím, prevít. Alespoň, že jsme většinou schopni nezačít se hystericky smát nebo ronit krokodýlí slzy.

5. Vyhlížíme konec

Čím více se blížíme konci knihy, tím častěji se díváme, kolik stran nám ještě zbývá. Tuším, že tuto korelaci objevil Albert Einstein, ale nechci kecat, sleduju jeho Instagram jen zřídka a plete se mi to. Nemyslíme to však nijak špatně, netěšíme se, až kniha skončí. Jen prostě chceme vědět, kdy ji dočteme. Pak vytáhneme novou, podíváme se, kolik má stran a jede se od znova.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s