Jednou za čas nikomu neuškodí četba něčeho nenáročného. Pojízdný krámek snů je mým třetím setkáním s Jenny Colgan a mám pocit, že v jejím případě bude platit oblíbené rčení „Do třetice všeho dobrého i zlého“. Je to vcelku kvalitní červená knihovna a až si zase budu znovu chtít přečíst něco podobného, nebudu riskovat zklamání a vrátím se k jejím knihám, které už jsem přečetla 🙂 s ničím novým a převratným se už v jejich dalších románech patrně nesetkám. Ušetřím si tak zbytečné zklamání.
Nina je dívka, která miluje knihy. Dalo by se říct, že se v literárním světě schovává před realitou. Bohužel je do ní poměrně drsně vržena poté, co se dozví o rušení jejího pracovního místa a samotné knihovny, v níž leta pracovala. Zakřiknutá dívka všechny překvapí, když se rozhodne splnit si svůj dávný sen – pořídit si dodávku a jezdit s ní po městech a prodávat lidem knihy. Inzerát na dodávku ji zavede až do Skotska. Stařík, který ji vlastní, ji nejdřív nechce prodat, ale posléze se nechá obměkčit. A od té doby se Nině všechno daří! Má dodávku, získá úžasné bydlení na farmě, romanticky se zamiluje do strojvůdce, který ji zachrání život na kolejích. Každý den prodává samé úžasné knihy milým lidem, kamarádi z velkoměsta jí život závidí a neustále opakují, že oni by nikdy nenašli odvahu udělat takový dobrodružný krok jako ona. Dokonce zachrání dva sourozence, o které se nikdo nezajímá. Na to, že ta dívka nikdy dřív nic nezažila, je to opravdu pořádný nářez 😀
Je to velmi naivní a předvídatelné, ale protože mám knihy také ráda a na stará kolena by mě bavilo dělat to, co Nina, tak jsem to přečetla jedním dechem a příjemně se u čtení pobavila. Pokud tedy máte chuť na literární výlet do Skotska mezi ovce a milé lidi, s důvěrou po knize sáhněte.
Jak už jsem zmínila, Nina se zamiluje do strojvůdce a takto popisuje své pocity poté, co se rozloučí na jejich oblíbeném místě. Já jsem po přečtení tohoto odstavce měla chuť si koupit jízdenku na vlak a vydat se někam do dáli 🙂
Nina zůstala stát u kolejí, dokud hluk vlaku neutichl a kolem neprojel dlouhý, krásně nachový a tmavomodrý lůžkový vlak s restauračním vozem plným cizinců, s polohovacími sedadly, v nichž ti nepříliš majetní zkoušeli zamhouřit oko, s tajemnými zataženými okny kupé první třídy. Jak vlak zpomalil a pak hladce odplul přes přejezd, nikdo si nevšiml dívky, která stála u kolejí a zírala do tmy. Pak prosvištěl poslední vagon, kolem nastalo ticho a temné horské údolí znovu patřilo jen sovám a spěchajícím veverkám, krásnookým srnkám a větru ve větvích. Měsíc jasně zářil na nebi a celý svět se ocitl v naprostém míru. Nina už cítila trochu chlad, ale stále ji zaplavoval pocit naprosté vděčnosti a dojetí ze štěstí, které ji potkalo. Nemohla si vzpomenout, kdy se naposledy cítila podobně.
lostsoul2015 