Poslední a první neboli přelom roku

Poslední knihou loňského roku byl do češtiny dosud nepřeložený Milkman. První letošní jsou novely mého oblíbeného Michela Fabera přeložené mým dalším oblíbencem Viktorem Janišem. Z Milkmana jsem byla velmi zmatena, ale Faberovy novely mě nadchly a jsem ráda, že jsem zrovna touto knihou zahájila literární rok 🙂

Anna Burns: Milkman

Hlavní postavou románu odehrávajícího se v Severním Irsku patrně v 80.letech je bezejmenná dvacetiletá dívka. Ráda čte, ale pouze romány, které byly napsány nejpozději v 19.století. Čte při chůzi. Občas si jde zaběhat. Pochází z velké rodiny – má spoustu sester a pár bratrů – někteří byli zastřeleni, jiní uprchli, protože stáli na „špatné straně barikády“. Otec zemřel po těžké nemoci. S velmi konzervativní silně věřící matkou si dcera nerozumí, posléze zjistí, že svou matku vlastně pořádně nezná. Dívka nemá moc kamarádek, má jen „skoropřítele“ (v originále maybe-boyfriend), který opravuje auta a ze svého domu si udělal skladiště náhradních dílů. Dostane se do potíží, když odkoupí vrak britského automobilu. Román začíná v době, kdy se o dívku začne ucházet Milkman – starší muž, aktivní člen IRA. Nejsem si tím jistá, protože dívka pro všechno používá zástupná jména, přezdívky. Netušila jsem, kdo je kdo a na čí straně vlastně stojí. Nikdo nemá jméno, o lidech v okolí mluví např. jako o třetím švagrovi, skoropříteli, nejstarší kamarádce, holce travičce, sestřičkách atd. Používá zvláštní výrazy, což je patrně způsobeno tím, že čte literaturu psanou zastaralým jazykem. Občas to bylo opravdu trápení, protože příběh byl psán formou volného proudu myšlenek. Myslím, že mi občas i něco uniklo. Je možné, že to bylo i vtipné (moc mě bavily mladší sestry hlavní postavy – malé intelektuálky), těžko říct 🙂 Kniha by měla být letos přeložena do češtiny, tak do ní pak nahlédnu, abych zjistila, jak byly některé záležitosti přeloženy.

Michel Faber: Sto devětadevadesát schodů

Dvě novely, které vyšly na počátku nového tisíciletí, nás zavedou do velrybářského městečka Whitby a do luxusní vily na holandském venkově.

Sto devětadevadesát schodů

Hlavní postava Sian se ve Whitby podílí na archeologickém výzkumu místního opatství. Trpí děsivými nočními můrami, které ji vyhánějí z hotelové postele na brzké ranní procházky po městečku. Při jedné z nich se seznámí s atraktivním Mackem a jeho psem Hadriánem. Mack přijel do Whitby vypořádat pozůstalost po svém otci, pes je součástí dědictví. Poté, co se trochu víc poznají, požádá Sian, zda by mu pomohla objasnit tajemství listiny ukryté ve staré láhvi, kterou jeho otec našel v základech stavby.

Místy to bylo dokonce napínavé – jak odhalování tajemství z 18.století, tak vývoj vztahu mezi Sian a Mackem. Střet jejich rozdílných světů byl občas vtipný. A hodně mě bavil i pes 🙂

Kvintet Courage

Druhá novela je věnována „Všem těm, kteří zpívají bujaře a kurážně, a všem, kteří po tom jen touží“ – což mi připadá jako věnování, které platí i pro hrdinku první novely.

Příběh je vyprávěn z pohledu labilní čtyřicátnice Catherine. Je plachá, má nízké sebevědomí, díky působení antidepresiv nemastná neslaná žena. S kvintetem vedeným jejím nabubřelým manželem se v létě přesune na holandský venkov. Zde se věnují nastudování velmi obtížné skladby soudobého skladatele, s níž se mají zúčastnit místního hudebního festivalu. Roztržitá žena zapomene antidepresiva a po odeznění jejich účinků začne lépe vnímat svět a lidi kolem sebe, přestane se zabývat sama sebou.

I zde se objevily napínavé prvky – čekala jsem, zda dojde k objasnění nočních výkřiků z nedalekého lesa, které slyší jen Catherine nebo zda se nějak nečekaně vyhrotí vztahy mezi členy hudebního tělesa.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s