Vodní knihy

Občas se mi podaří půjčit si v knihovně při jedné návštěvě knihy, které něco spojuje. Tentokrát to byla voda. V jednom románu jí byl nedostatek, ve druhém jí byla naopak všude kolem ostrova velká spousta.

Maja Lunde: Modrá

Román obsahuje dva na sobě nezávislé příběhy. Hlavní hrdinkou prvního je 60iletá Norka Signe. Odehrává se nejen v současnosti, ale z velké části v Signeiných vzpomínkách. Ekologická aktivistka bojuje proti zneužívání přírodních zdrojů. Sledujeme ji, jak pluje na lodi s nákladem plastových beden plných ledu z jejího rodného kraje. Veze je své bývalé lásce – muži, kterého chce obvinit z ničení přírody pro komerční účely. Během plavby vzpomíná na dětství, rozchod svých rodičů a na svou lásku k Magnusovi, která skončila víceméně ze stejného důvodu jako vztah rodičů – kvůli osobnímu obohacování se na úkor životního prostředí. Signe mu chce dokázat, že se nehodlá jen tak vzdát a ve svém boji bude dál pokračovat.

Druhý příběh je zasazen do Francie roku 2041. Mladý otec David s dcerkou Lou přichází do uprchlického tábora, kde se má setkat s manželkou a synkem Augustem. Ocitáme se v době, kdy je svět sužován vražedným suchem. Lidé se snaží dostat na sever do zemí, v nichž je vody stále ještě dostatek. David a Lou při procházce mimo areál tábora narazí na několik opuštěných stavení a na zahradě jednoho z nich objeví loď. Hrají si v ní a sní o tom, že jednoho dne zaprší a celá rodina na ní odpluje domů.

Předchozí autorčin román Historie včel se mi líbil víc. Při čtení Modré jsem se občas nutila do čtení, některé pasáže byly nudné, nezáživné. To se mi stávalo hlavně při vzpomínkách Signe. Příběh Lou a Davida byl zajímavější, akčnější a napínavý. David musel kvůli dcerce žít přítomností a budoucností. Signe žila jen minulostí, byla samotářská, zahořklá. David byl naopak plný života a naděje.

Příběh z budoucnosti nebyl tak krutý, jak jsem očekávala. Až taková doba jednou nastane (a já pevně doufám, že se toho nedožiju), již od samého začátku tohoto stavu se na Zemi budou dít strašné věci, vedle kterých se příběh Davida a Lou bude jevit jako pohádka pro děti.

Die Geschichte des Wassers von Maja Lunde

 

Roy Jacobsen: Ostrov

Nenápadný literární klenot nás přenese na malý ostrov poblíž norského souostroví Lofoty. Ocitneme se na začátku minulého století a sledujeme každodenní život rodiny Barroyovy. Na přebalu knihy jsem se dočetla, že román vychází ze skutečného příběhu a na Goodreads jsem se dozvěděla, že se v tomto případě jedná o první část trilogie.

Na malém ostrově žije starý Martin, jeho mírně mentálně postižená dcera Barbro a syn Hans se ženou a dcerkou Ingrid. Živí se lovem ryb, sběrem kajčích vajec a peří. Jejich život je velmi prostý, úzce spjatý s přírodou. Neznají nic než práci a boj s neúprosným vodním živlem, v jejich životě není příliš prostoru pro radosti, zbytečně se tam ani neplýtvá city. Hans podle všeho svou ženu miluje, jejím citem k manželovi jsem si moc jistá nebyla. Nicméně je zřejmé, že všichni milují Ingrid – na začátku příběhu jsou jí tři roky a je to velmi vnímavé a chytré děvče. Příběh nepůsobí nijak depresivně, čtenář si uvědomuje, že tak to v těch dobách chodilo. Život ostrovanů je popisován velmi barvitě a ač se v knize na první pohled nic neděje, tak je to i napínavé a příběh vnímavého čtenáře pohltí.

„Není to nebezpečný“, volá jí otec do ucha. Ingrid neslyší. Nikdo neslyší. Křičí na ni, abych se snažila cítit po těle, že ostrov se ani nehne, i když se otřásá, a nebe i oceán si vyměnily místo, ostrov se niky nepotopí, i když se chvěje, je nezničitelný a věčný, přirostlý k zeměkouli. Ano, je to téměř náboženské poznání, chce se o ně podělit v tomto okamžiku s dcerou, jelikož nemá syna a každým dalším dnem si je čím dál jistější, že ho ani nikdy mít nebude, že se musí spokojit s dcerou a naučit ji chápat základní životní princip, že ostrov se nikdy nepotopí, nikdy. Ingrid se nepřestane tomu večeru podivovat, nikdy na něj nezapomene. Bouře už mezitím dávno ztichla a s nezlomnou jistotou se vrátila otázka, zda je ostrov něco víc než zrnko písku. Otázku v ní ale nevzbudil otec, naopak matka, která je, když se doslova dohrabou zpátky domů, přivítá křikem a bědováním, že už nikdy nebude moct jít do chléva beze strachu, že tenhle chlap ohrozí dítě na životě,  protože co když ho něco takového popadne víckrát. Maria se sebere a odstěhuje se, už toho má dost.    

Není to poprvé, kdy v tom prosoleném domě padne podobná věta, mají nervy z oceli, ale Ingrid teď poprvé pochopí, co to znamená: Ostrov je možné opustit. Rozpláče se a dlouho trvá, než Maria pochopí, že ji nerozrušila bouře, ale matčina slova, ta ale přece neznamenají nic, jen projev nelibosti. Ale nepřinutí se, aby vyslovila nahlas, že oni samozřejmě nikdy Barroy neopustí, to nepřichází v úvahu, zvláště ne teď, kdy se První zimní bouře za sténajícími stěnami uondala, kdy je člověk vyvedený z rovnováhy a nemůže vědět, že jestliže jednou bydlí na ostrově, už se odtud nedostane, protože ostrov ho drží a nepustí.