V létě jsem náhodou přečetla dva romány se slovem jaro v názvu. Každý z nich je úplně jiný. Spojuje je jen to, že jejich autory jsou současní spisovatelé.
Kaspar Colling Nielsen: Evropské jaro
K románu jsem přistupovala s velkým očekáváním. Předchozí autorova díla se mi hodně líbila, Mount Kodaň si ráda jednou přečtu znovu. Z Evropského jara jsem však byla ve výsledku spíše zklamaná.
Děj je situován do Dánska blízké budoucnosti. Hlavními postavami jsou galerista Stig, jeho manželka – vědecká pracovnice Elisabeth a dcera – studentka s psychickými problémy Emma. Časem do příběhu vstoupí ještě malíř Christian a jeho přítelkyně Mia. V Dánsku v té době probíhají střety mezi přistěhovalci a policií. Vláda je řeší tím, že pro přistěhovalce staví ghetta. Jedno z nich je až v dalekém Mosambiku – vzniká tam město Frederiksstad postavené z vyřazených přepravních kontejnerů. A právě tam se vypraví Emma, která má pocit, že pomoc lidem vyhnaným ze země, v níž se mnozí z nich dokonce narodili, by jí mohla pomoci překonat vlastní problémy.
Když si Emma vzpomněla, snažila se udržet si svoje drobné výstřednosti. Když jedla, představovala si, jak jí jídlo roste v puse, ale po čase na to začala zapomínat. Bylo těžké intenzívně přemýšlet sama o sobě, když se toho kolem tolik dělo. Jako kdyby se jí spolu se zhoršující situací v okolí dělalo lépe. Ne že by ji nezajímalo, jak lidé kolem trpí, naopak, její problémy to činilo triviálnějšími, a mimo jiné nebylo jídlo ve Frederiksstadu vařené a mdlé, ale grilované a kořeněné, sama měla často pozdě večer hlad, protože celý den pracovala, a kromě jiného tu byly večery chladnější a nasycené příjemně kořeněnými vůněmi ze stánků s jídlem a restaurací v centru města. Existovalo toho tolik, o čem v poslední době, kdy se sem přestěhovala, nepřemýšlela. Napadlo ji, jak dobře se k ní tohle místo vlastně hodilo, jak chaoticky a dystopicky působilo. Sama nepodporovala, aby žency chodily zahalené, ale když si to člověk odmyslel, jí samonté vyhovovalo chodit v hidžábu, protože jí to svým způsobem dělalo před ostatními neviditelnou a mohla tak méně přemýšlet o vlastním těle. V Kodani neustále přemýšlela, co musí udělat a kudy tam musí dojít. Mezi svými aktivitami viděla úzké cestičky, od nichž se nesměla odchýlit, a čím hůř se cítila, tím víc se zužovaly. Když šla, nedokázala si odmyslet, kam právě pokládá nohu, protože všechno mělo svůj význam, ale tady ve Frederiksstadu na žádné linie, stíny a hranice mezi vším, kam měla vkročit, nemyslela, nebála se, co by se stalo, kdyby šlápla špatně, protože tady existovaly hranice konkrétní a opravdové. Možná to bylo tím, že tady se vše zdálo méně předvídatelné. V hlavě si nedokázala dopředu naplánovat cestu, a když se nedalo plánovat, nedalo se ani příliš uvažovat nad tím, jak by cesta měla proběhnout.
Otec Stig se s jejím rozhodnutím nedokáže vyrovnat. Musí se navíc také smířit s tím, že jeho žena se hodlá nastěhovat na ostrov Lolland do kolonie pro vědce, schopné podnikatele a bohaté občany. Má zde pracovat ve špičkovém vědeckém středisku na projektu z oblasti umělé inteligence. Nějakou dobu manželé dokonce uvažují o rozvodu, ale Stig se posléze uvolí a odstěhuje se spolu s manželkou.
Poté, co se seznámil s Florou Danica, se jeho vycházky okamžitě staly smysluplnějšími. Zaměřoval se hlavně na menší rostliny a podrost kolem stromů. Přišlo mu, že to je větší punk, stejně jako když kdysi ve Flossu neposlouchali pop, který hráli v rádiu, ale jen menší a obskurní undergroundové kapely a samozřejmě těch několik velkých: Cale, Cave, Bowie, Reed, Velvet Underground, Roxy Music, ale to v době, než se stali mainstreamem, teda ještě tehdy, kdy reprezentovali vzpouru proti stávající hudební scéně.
Nastudovat si drobné rostliny, které by jinak všichni zaručeně přehlédli, k němu tak nějak sedělo. Najednou viděl, že les si roste se vším dalším podrostem, kterého si dříve ani nevšiml. Do telefonu si nafotil stránky z Flory Danica, aby mohl rostliny určovat přímo na místě, a jestliže si nebyl jistý, vykopal je i s kořeny a donesl domů, aby je mohl večer u krbu lépe prozkoumat.
K jeho rozhodnutí přispěje i to, že jeho umělecká galerie již nepatří mezi prestižní jako dřív, jeho sláva postupně uvadá. Netuší, že ho chce opustit i jeho nejstarší a nejúspěšnější výtvarník Christian – slizký sexuální štvanec. Ten na jednom večírku potkal svou múzu – mladičkou Miu. Posléze se na Lolland přestěhují i oni. A nakonec se vrátí i Emma.
Kapitoly jsou prokládané příběhy Jacka a Wilhelma. Zpočátku mi nešlo do hlavy, kdo ti dva tvorové jsou. Odhalení jejich identity pro mě bylo velkým překvapením, ale kdybych u čtení víc přemýšlela, tak jsem na to mohla dojít i dřív 🙂 Očividně jsem se na některé pasáže moc nesoustředila. Líbily se mi popisy Stigova mládí – toho, jak se z nezajímavého obyčejného mladíka stala hvězda kodaňské kulturní scény. Celkem mě bavila i Emma a pak i trápení Jacka a Wilhelma. Velmi zajímavé byly pasáže popisující život na Lollandu – high-tech technologie, drony. Co mě zklamalo, byl konec – nemyslím tím ukradené skandální umělecké dílo, ale těch několik posledních stran, které nás přenesly do přetechnizované budoucnosti. Měla jsem pocit, jako když čtu nějakou sci-fi povídku, která se tam ocitla omylem jen proto, že postavy v povídce měly náhodou stejná jména jako ty, které se vyskytují v románu.
Nikdo neuměl odhadnout, kam až vývoj hybridní inteligence může zajít, ale zdálo se jen logické, že pokud jde do neuronové sítě přesunout pět procent vědomí, půjde to i se sto procenty. Nebo ne přímo se sto, ale s devadesáti už ano, což i tak bylo víc než dost. Časem se vyvinuly způsoby, jak vědomí nahrát do jiných těl. Mohla to být umělá robotická těla, ale později třeba i zvířata. Člověk se na nějakou dobu mohl stát žralokem bílým, vorvaněm nebo orlem či jakýmkoliv jiným zvířetem, které nedisponovalo jen nervovým systémeme, ale i mozkem. Jestliže někdo zemřel v nějaké jiné podobě, bylo to jen tělo, které zemřelo, zatímco vědomí ležící na harddisku v RAIDu a pro všechny případy i v jiných systémech, se opět vpravilo do původního lidského těla, které bylo mezitím napojené na respirátory, a člověk se tak jen probudil jako ze sna, až na to, že nešlo o sen, ale o ztělesněnou realitu. Jediné, co člověk se smrtí hostitelského těla ztratil, byla malá počítačová jednotka připevněná k lebce hostitele.
Simon Mawer: Pražské jaro
Příběh odehrávající se převážně v Praze během srpna 1968 se místy velmi dobře četl. Velký obdiv před S. Mawerem a tím, jak si důkladně nastudoval to, k čemu u nás v té době došlo. Podařilo se mu velmi věrně popsat šeď té doby, ale také nadšení, které společnost v té době ovládalo. Historické události jsou doplňkem k příběhům dvou mladých párů – jedním jsou James a Eleanor – studenti z Velké Británie, kteří se vydají stopovat po Evropě. Druhým párem jsou britský diplomat působící v Praze a dívka, s níž se seznámí na demonstraci. Byli mi velmi nesympatičtí, obzvláště Češka Lenka. Jediný, kdo mi jakžtakž přirostl k srdci, byl diplomat Sam Wareham. Mawer píše skvěle, ale mohl by být občas stručnější, méně popisný. V polovině knihy jsem se začala nudit a dokonce jsem ji odložila. Ale nakonec jsem ji dočetla, protože jsem byla zvědavá, jak to dopadlo se Samem Warehamem. Autor to ponechal na čtenářově fantazii – konec je otevřený a tak si každý může vytvořit svůj vlastní.
lostsoul2015 