Poslední dobou čtu převážně romány o výrazných ženách, muži jsou v menšině. Poslední „mužský“ román se mi nelíbil, hlavní hrdina (Matthew Prior z knihy Finanční životy básníků) mi byl nesympatický a příběh naivní až hloupý, takže zůstanu dál u svých žen 🙂 a třeba si ke mně nějaký zajímavý příběh s mužským hrdinou cestu najde. Když nad tím tak přemýšlím, tak bych se v brzké době neměla vracet k Murakamimu, jeho muži mě vždycky trochu iritovali 🙂
Paolo Cognetti: Sofia vždy chodí v čiernom
Román vydaný slovenským vydavatelstvím Inaque v edici Apostrof mě nejdřív zaujal svou obálkou – je na ní obraz Jany Farmanové. Román samotný je vyprávěn z pohledu několika lidí, kteří Sofii provázeli v určité části jejího života. Často jsou hlavními postavami oni sami a dívka se v jejich příbězích jen mihne, ale zanechá v životě vypravěče výraznou stopu. Sofiino dětství nebylo příliš šťastné kvůli neshodám mezi rodiči. Dospívání komplikované dívky nemohlo být jiné než složité. V té době pro ni byla velkou oporou teta Marta – sestra Sofiina tatínka. Později odešla do New Yorku, hrála ve studentském filmu mladého italského režiséra, který zde studoval. Dívka mi vůbec nepřirostla k srdci. Na knihu jsem se moc těšila, ale byla jsem zklamaná. Bylo to celé takové nemastné neslané, nedokázalo mě to pořádně zaujmout. Líbilo se mi, že každý příběh byl vyprávěn z jiného pohledu, nejvíc ten poslední – newyorský. A nejoblíbenější postavou byla teta Marta 🙂 Má první kniha od Cognettiho – určitě si od něj ještě něco přečtu, hlavně oceňovaný román Osm hor
Sarah Baume: Vyšlapaná čára
Pětadvacetiletá Frankie se nastěhuje do chátrajícího domku po zemřelé babičce. Vlastně tam uteče. Před svou neschopností žít mezi lidmi, navazovat kontakty, najít si pořádnou práci. Vystudovala uměleckou vysokou školu, chvíli pracovala v galerii, ale po útěku na venkov nedělá nic. Měla by se starat o dům, který chtějí prodat, ale většinu času tráví sledováním televize, poslechem rádia, sněním, vzpomínkami na život ve městě. Občas mozek zaměstnává tím, že si vybavuje umělecká díla, která se nějak vztahují k tomu, co právě prožívá nebo k nějaké drobnosti, jež ji zaujala. Občas narazí na mrtvolu zvířete a vyfotí si ji. Nemá žádné přátele, své rodině se čím dál víc odcizuje. Odmítá si připustit, že má psychické problémy. Pro mě to byla další velmi nesympatická osoba. Vnímala jsem ji jako neschopnou slabošku, ačkoliv to, k čemu se odhodlala v samém závěru knihy, byl čin vyžadující velkou odvahu. Ona sama si to však nijak nepřipouštěla – její rozhodnutí bylo impulzivní. Vydala se nevyšlapanou cestou.
Nicméně líbily se mi některé její úvahy, např. tato:
Proč se potřebuju zkoušet? Protože nikdo jiný mě zkoušet nebude, teď už ne. Když už nic nestuduju, musím sama převzít odpovědnost za vybavení interiéru svojí hlavy. Urovnat přihrádky, zasunout zásuvky, křeslům přidělat nová kolečka. Musím o všechny ty staré prádelníky, příborníky a tentononcníky sama pečovat. Oprašovat, polišovat, pidilišit, pulírovat. A stavět nové kusy nábytku úplně od začátku, od kostry až po ornamenty, naplnit jim zásuvky a dbát, aby všechna kolečka běžela hladce.
Magda Szabó: Dveře
Děj románu nás zavede do Maďarska osmdesátých let minulého století. Známá spisovatelka (s autobiografickými rysy oblíbené maďarské autorky) vypráví o svém velmi emocionálně komplikovaném vztahu k Emerence – staré ženě, která se jí několik let starala o domácnost. Byla to nesmírně zásadová nesmiřitelná nevypočitatelná žena, která během svého života prožila mnoho neštěstí a zklamání a proto se vůči ostatním zatvrdila. Bylo dost obtížné si k ní najít cestu, ale když si člověka oblíbila, z celého srdce ho pak svým zvláštním způsobem milovala. Když ji naopak někdo zklamal, už mu nikdy neodpustila. Její život byl zahalen tajemstvím. Vypravěčka příběhu si z různých náznaků a vyprávění jiných lidí skládala Emerencin život kousek po kousku jako skládačku. Podle románu natočil režisér Istvan Szabó film Za zavřenými dveřmi, který mě k románu přivedl.
lostsoul2015 