Seznámení s Amorem Towlesem

Mé první setkání s tímto současným americkým spisovatelem proběhlo prostřednictvím románu Gentleman v Moskvě. Myslela jsem si, že to bude o Britovi, který pracuje v tajných službách, díky nimž se dostal do SSSR. Říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé téma, tak jsem si knihu půjčila. Nechápu, jak je možné, že zrovna já – čtenářka, která si nejdřív titul „prolustruje“ na Databázi knih i na Goodreads – jsem začala číst knihu na základě nějakého pomateného předpokladu 🙂 Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem přišla na to, jak moc jsem se mýlila 😀

O čem tedy Gentleman v Moskvě je? Dlouho jsem knihu vnímala jako pohádku pro dospělé. Hlavním hrdinou je hrabě Alexandr Iljič Rostov – typický představitel éry, která definitivně skončila Velkou říjnovou socialistickou revolucí. I v pozdějších letech velmi rád vzpomínal na bezstarostné mládí, na zesnulou milovanou sestru, na cesty do Paříže, zahálčivý, nicméně společensky velmi bohatý život mladého ruského šlechtice. Na základě básně, pod kterou se hrdinně podepsal, na něj bylo uvaleno domácí vězení v moskevském hotelu Metropol. Z luxusního apartmá byl hrabě přestěhován do maličkého pokojíku v podkroví. Tento sofistikovaný aristokrat se však tímto nespravedlivým nepohodlím nenechal zlomit. Začal v hotelu pracovat a velmi rychle se se svou novou rolí sžil. Z mnohých zaměstnanců hotelu se stali jeho přátelé, sblížil se i s některými stálými hosty. Ve svých bezmála padesáti letech se dokonce stal náhradním otcem malého děvčátka. Této role, která ho zpočátku zaskočila, se zhostil s odhodláním, humorem a jeho typickou noblesou. Musím přiznat, že jsem se do něj asi zamilovala. Okouzlil mě svým šarmem, vtipem, noblesou, tím, s jakým citem se choval nejen k lidem, které měl rád a jichž si vážil. Pro mě to byl prostě romantický hrdina 🙂 Přestože se kniha odehrává v době velmi ponuré, kruté a nespravedlivé, čtenář všech hrůz života v tehdejším Sovětském svazu zůstává víceméně ušetřen. Občas se tam nějaká narážka objeví, ale tento román nemá vyprávět o té hrozné době, ale o úžasném muži a nenápadných, přesto velmi zajímavých lidech, kteří ho obklopovali. Nádherná dojemná kniha, kterou si určitě ještě minimálně jednou přečtu 🙂

Druhé setkání s autorem už mě tolik nenadchlo. Naopak pro mě bylo spíše zklamáním.

Děj románu Pravidla zdvořilosti nás zavede do New Yorku roku 1938 mezi mladé Američany pocházející převážně z high society. Hlavní hrdinka Katey se mezi ně dostane díky mladíkovi Tinkerovi, s nímž se ona a její kamarádka Eve seznámily na Silvestra roku 1937 v jazzovém baru. Velká část románu se odehrává na večírcích či společenských akcích. Líbily se mi popisy newyorských kaváren a barů, jejich návštěvníků, dámských šatů, atmosféra té doby, její elegance. Z toho, jak A. Towles o tehdejším New Yorku píše, je cítit láska k tomuto úžasnému velkoměstu. Kniha je skvěle přeložena Julií Tesla.

Jak jsme tam tak seděli, začalo se stmívat a ve městě se jedno po druhém rozsvěcovala světla. Ten pohled by předčil představy samotného Edisona. Světla se rozběhla nejdříve přes mozaiku kancelářských budov a podél ocelových lan mostů, potom to byly pouliční lampy a markýzy kin, přední světla automobilů a nakonec výstražná světla na vrcholu vysílacích věží – každé z nich nesoucí svědectví o určitém odhodlání, nestřídmosti a kolektivní touze.

Všechna francouzská okna do hlavního sálu Hollingsworthových byla otevřená a hosté proudili dovnitř a ven, čímž instinktivně udržovali neustálou rovnováhu mezi terasou a domem. Procházela jsem se uvnitř a snažila se odhadnout hosty, jak by to udělal Mason Tate. Na okraji pohovky seděly v řadě čtyři blondýny a sdělovaly si své postřehy jako spiknutí vran na telefonním drátě. U stolu, jemuž vévodily dvě prošpikované šunky, ignoroval ramenatý muž svoji společnici. A před pyramidou z pomerančů, citronů a limetek rozesmála tanečnice flamenca dva muže tak, že si rozlili gin. Netrénovanému oku by všichni ti lidé připadali jako figury – se sebedůvěrou podpíranou alchymií bohatství a postavení. K vidění však byly i touha po úspěchu a závist, zrada a chtíč – stačilo jen vědět, kam se dívat. 

Ale samotný příběh mě nezaujal, bohužel…. Katey byla obyčejná dívka, která se díky náhodnému setkání dostala mezi tehdejší smetánku. Díky pracovitosti, ale také další náhodě se z obyčejné písařky stala asistentkou nakladatele velmi slibného nového časopisu. Ale přestože měla kolem sebe dobré přátele a mohla vést bohatý společenský život, žila spíše v ústraní. Dost dobře jsem nepochopila, co ji k tomu vedlo – zda to byl nepřiznaný pocit, že ji zradila nejlepší kamarádka Eve nebo kvůli tomu, že byla zamilovaná do Tinkera a v té době si to ještě neuvědomovala…. Nevím, do citových pohnutek postav tohoto románu jsem nepronikla, nechápala jsem, co a proč cítili. Byli mi lhostejní, nezaujali mě, zklamali mě. Mrzelo mě to převelice, protože jsem se na tuto knihu velmi těšila, měla jsem velká očekávání a to se mi jako obvykle vymstilo. Román je často přirovnáván k Velkému Gatsbymu a z tohoto opěvovaného díla jsem také nebyla nijak nadšena. Jsem přesvědčena, že kdybych nejdřív četla Pravidla zdvořilosti, tak bych si Gentlemana v Moskvě už nepřečetla, protože bych patrně další román od pana Towlese číst nechtěla. A to by bylo obrovská škoda, protože jsem přesvědčena, že setkání s mým milovaným hrabětem Rostovem musí být pro většinu čtenářů velkým zážitkem!

2 komentáře: „Seznámení s Amorem Towlesem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s