Kazuo Ishiguro

Od držitele letošní Nobelovy ceny za literaturu jsem už dříve četla román Neopouštěj mě – Never Let Me Go. Ten si mi moc líbil, dlouho jsem byla napnutá, co se skrývá za zdmi internátu, jaké hrůzné tajemství postupně odhalíme. Byla jsem velmi překvapena a knihu jsem pak dále doporučovala jako jedno z nejlepších děl, co jsem kdy četla. Dobré hodnocení měl i stejnojmenný film podle románu natočený – info z csfd zde. 

Proto jsem se rozhodla, že si rozšířím znalost díla tohoto autora a letos jsem od něj přečetla další dva romány a přesvědčila se tak, že už se jeho dílem dál zabývat nebudu.

 

Malíř pomíjivého času vyšel v roce 1999 a odehrává se krátce po druhé světové válce, kdy se Japonsko vzpamatovávalo z drtivé porážky. Hlavní hrdina malíř Masudži Ono si až na základě zrušeného sňatku své mladší dcery začíná uvědomovat, jaký stín na rodinu vrhá jeho minulost. Před válkou a během ní se účastnil válečné propagandy, nicméně svou vinu si obzvlášť nepřipouštěl. Až konfrontace s mladou generací ho přiměje se za své tehdejší chování omluvit. Ačkoliv mám ráda japonskou kulturu, nelíbí se mi japonská mentalita. Mám na mysli tu neupřímnou přehnanou zdvořilost, složitá vyjednávání, kdy se ani jedna ze zúčastněných stran nevyjádří přímo. Postavy v knize mi nebyly sympatické, nelíbilo se mi, jak se dcery k otci chovaly, jak si mezi sebou nebyli schopni nic vyříkat, stále jen chodili kolem horké kaše. Ishiguro skvěle popisuje prostředí, takže se snadno přenesete do japonských zahrad, mezi domy poničené válkou, do barů. Ale jinak – nuda. Očividně nejsem čtenářka, která by to ocenila.

A přesto jsem se pustila do dalšího románu – Když jsme byli sirotci z roku 2000 se snaží vyprávět příběh Christophera Bankse pátrajícího po rodičích unesených začátkem minulého století v Šanghaji. V tomto případě jsem se trápila už od samého začátku, ale když se člověk nudí v práci, tak mu i Ishiguro přijde zábavný. O Christopherovi se víceméně nic nedozvíme. Celkem detailně popisuje krátké období svého dětství, kdy přišel o oba rodiče. Z narážek jsem pochopila, že se stal slavným detektivem, ale kdy a jak a díky jakým případům jsem se bohužel nedozvěděla. V londýnské společnosti byl pro své schopnosti vyhledávaným společníkem. Patrně se zamiloval do mladé dámy, kterou bychom dnes označili jako zlatokopku. I když jí se tolik nejednalo o majetek jako spíš o společenskou prestiž, proto pro ni Christopher nebyl dostatečně vhodnou partií. Později svého rozhodnutí litovala, ale pro Christophera byly jeho práce a poslání vždy na prvním místě a tak pokus o vztah mezi ním a Sarah ztroskotal. Koncem 30. let se Banks vydal do Šanghaje vyhledat své rodiče. Nechápu, jak si člověk jeho intelektu a úsudku mohl myslet, že je po tolika letech nalezne živé a zdravé. Jeho naivita při vyjednávání s místními vojáky byla neskutečná. A pak ten nepřirozený způsob, jakým spolu všechny postavy v románu hovořily!!! Spousta nicneříkajících zdvořilostních frází byla skutečně čirým utrpením. No bylo to prostě hrozné 😀 Líbily se mi až poslední dvě kapitoly, kde se konečně objevil někdo, kdo jeho trápení ukončil a celou situaci mu vysvětlil. Banks vše přijal s ledovým klidem a bez námitek. Nebo jsem možná nepochopila, že jeho pohnutí a zármutek byly nesdělitelné.

Tomuto autorovi se budu v budoucnu obloukem vyhýbat, očividně nejsem schopna ocenit jeho kvality. Mám ráda akci a ne zbytečné tlachání a detailní popisy. Jsem si toho vědoma, přesto se občas rozhodnu, že takovému dílu dám šanci a pak si říkám, že jsem se toho měla raději vyvarovat a ušetřit si tak velké zklamání. Komu není rady, tomu není pomoci 😀

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s