Olivier Bourdeaut: Čekání na Bojanglese

Dokud se tančí, nic zlého se nemůže stát…..

Krátký příběh o velmi výstřední rodině je vyprávěn chlapcem a otcem prostřednictvím deníku, který chlapec posléze objeví. Velmi vtipně a posléze dojemně popisují rodinnou historii. Otec začíná seznámením s matkou – charismatickou temperamentní bláznivou dámou, která si každý druhý den nechala říkat jiným jménem, svým nejbližším zásadně vykala, pořádala doma bujaré večírky a odmítala se podřizovat jakýmkoliv konvencím.

Chlapec (nejsem si vědoma toho, že bych narazila na jeho křestní jméno, asi jsem se pořádně nesoustředila 🙂 ) popisuje velkou lásku rodičů i jejich neuvěřitelné výstřelky, jejich krásný byt, svůj pokojík se třemi různě velkými postelemi a hlavně Slečnu Nadpočetnou, mou nejoblíbenější postavu!!! Nejdřív jsem myslela, že je to služka, nemohla jsem uvěřit tomu, že je to skutečný pták, který do rodiny skvěle zapadl 😀

Matčina výstřednost má bohužel původ v psychické nemoci, která se u ní najednou projeví v plné síle. Hospitalizace ji ubíjí a tak spolu s tatínkem zinscenuje svůj únos a se svými milovanými se vydá na poslední cestu ve velkém stylu. Nezapomněla si s sebou vzít desku se svou milovanou písní:

Nejdřív jsem si myslela, že se příběh odehrává ve 30.letech – taková dekadence by tomu období odpovídala, nicméně brzy se ukázalo, že je to příběh ze současnosti. Prvních pár stran ve mně vyvolalo dojem, že otec je podvodník a matka je pomatená a  z chudáka kluka, který musí útrpně snášet takový nevhodný život, vyroste lhář a povaleč. Nicméně zničehonic se tam objevila Slečna Nadpočetná a já jsem konečně autorovu „hru“ přijala a začala se bavit. Až po přečtení recenze z Hospodářských novin – Francouzská literární senzace Čekání na Bojanglese se směje tuhému světu, tlaku práv i povinností – jsem si uvědomila, že mi příběh svou uvolněnou a bláznivou atmosférou připomínal Pěnu dní. A tak nějak podobně nakonec i skončil.

Kniha se čte velmi lehce, překladatelce Jovance Šotolové se český překlad povedl na jedničku s hvězdičkou 🙂 A moc hezká je i obálka s ilustrací Valerije Kačajevy.

Její výstřední chování zcela zaplnilo můj život, našlo si místo v každém zastrčeném rohu, hodinový ciferník obsadilo útokem a bez výjimky spolykalo každičkou chvilku. Já její bláznovství přijal s otevřenou náručí, a jakmile jsem je držel, náruč jsem sevřel a paže pevně přitiskl k tělu, abych to do sebe všechno nasál. Jen jsem se bál, že takové sladké bláznovství nemůže být věčné. Realita u ní neměla šanci. Potkal jsem Dona Quijota v sukni a vysokých botách: každé ráno, sotva rozlepila oči, už sedlala svou herku, ztřeštěně ji pobízela, aby ji přinutila vyrazit tryskem vstříc novým a novým větrným mlýnům. Podařilo se jí vnést do mého života řád, neboť jej proměnila v jeden dlouhý, neustávající zmatek.

……říkali jsme jí Slečna Nadpočetná, protože byla opravdu k ničemu, dokázala jen bezdůvodně, ale šíleně řvát, vytvářet kulaté hromádky na parketách a chodit mě budit uprostřed noci tím, že mi svým oranžovo-olivově-zeleným zobákem klovala do dveří. Se Slečnou to bylo jako s příhodami, co mi vyprávěl můj otec: i ona spala, aniž oka zamhouřila, do postele si nelehala, stála a hlavu si pod křídlo schovávala. Když jsem byl malý, mockrát jsem ji zkoušel napodobit, ale šlo to ztuha. Slečna zbožňovala, když si maminka vleže na kanapi četla a přitom ji hodiny a hodiny hladila po hlavě. Jako všichni ochočení ptáci Slečna milovala četbu. 

 

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s