Jean Michel Guenassia: Nezmar

Již dlouho jsem nečetla nic tak špatného! Guenassiův styl i témata jeho knih se mi doposud líbily. Po tomto negativním zážitku se budu dlouho rozmýšlet, jestli si od něj ještě něco přečtu. Občas jsem nemohla uvěřit tomu, že autor Klubu nenapravitelných optimistů mohl napsat takovou slátaninu! Bylo to velmi plytké, plné klišé a neskutečně naivní. Všechny postavy byly velmi ploché. V první části románu, kdy byl Tom ještě dítě, se lidé v jeho okolí chovali normálně a uveritelně, ale poté, co nás děj knihy přenesl do dospělosti, už to byla jedna karikatura vedle druhé!!

Mé stručné hodnocení by mělo být spíše chápáno jako varování 😀

Dva české romány

Už nevím, kdo mne na Patrika Hartla upozornil – mám dojem, že jsem s ním kdysi slyšela rozhovor na Radiožurnálu a pán mě dostal svým smíchem. Když jsem si pak leckde na internetu našla několik dalších rozhovorů s ním, tak jsem je nejdřív prosmála, ale posléze jsem si uvědomila, jak velmi chytrý a vtipný tento výstřední pán je. Trochu jsem se bála si od něj něco přečíst, protože jsem měla velká očekávání. Nakonec to nebyla taková pecka, jak jsem čekala, ale nebyl to ani velký průšvih, takže jsem jeho prvotinou určitě neskončila.

Helen Humphreys: Afterimage

Tento titul mi doporučila má oblíbená aplikace Goodreads. Jsem za to moc ráda, protože bych se jinak o této příjemné knize vůbec nedozvěděl. Historické romány příliš nevyhledávám, ale 19.století ještě zvládám. V tomto případě mě nalákalo hlavně to, že jednou z hlavních postav byla průkopnice umělecké fotografie volně inspirovaná skutečnou fotografkou.

 

Pasi Ilmari Jaaskelainen: Magický průvodce městem pod pahorkem

Laura Sněžná pro mě byla něco jako zjevení. Nechala jsem se tehdy nalákat přirovnáním k Lynchovi a Murakamimu a byla jsem pak velmi příjemně překvapená, protože jsem dostala něco úplně jiného a jinak úžasného 🙂 Nebrala jsem tehdy knihu nijak přehnaně vážně, dost jsem se pobavila – dětinská jména, vcelku vtipný příběh (no dobrá, připouštím, že zmizení staré dámy a některé příběhy členů klubu veselé nebyly, ale četla jsem to v době, kdy jsem asi byla rozpustile veselá 😀 ) – prostě dobrá zábava. Magický průvodce pro mne tedy byl povinnou četbou a zase se bohužel ukázalo, že jsem měla přehnaná očekávání. No co už, každý román nemůže být veledílo a já jsem asi dost náročná!