Hanya Yanagihara: The People in the Trees

Loni jsem víceméně náhodou narazila na román A Little Life. Začala jsem ho číst, ale musela jsem ho odložit s tím, že se k němu vrátím na jaře, až bude světlo, teplo, vše bude takové veselé a pozitivní. A Little Life je totiž převelice smutný příběh. Ale skvěle napsaný, proto jsem se pustila do autorčiny prvotiny. No…… jsem ráda, že jsem nečetla nejdřív toto, protože bych si od ní už nic dalšího nepřečetla.

Již na samém počátku románu se dozvíme, že hlavní postava – nositel Nobelovy ceny Norton Perina je ve vězení za zneužívání dětí. Úvod příběhu obstarává jeho asistent, ten pak i vysvětlujícími komentáři opatřuje jednotlivé kapitoly životopisu, který Perina píše ve vězení. Vzpomíná na počátky své vědecké kariéry. Jako student medicíny nebyl nijak vyhraněný, studium bral spíše na lehkou váhu. Nabídka zúčastnit se expedice na tajemný tichomořský ostrov je pro něj velkým překvapením, není si úplně jistý, proč byl vybrán právě on, chápe to tak, že si s ním prostě nevěděli rady, tak ho poslali kamsi do Tramtárie s podobně neprakticky zaměřeným antropologem Tallentem. Na ostrově narazí na podivné domorodce, kteří se chovají jako mentálně postižení, jsou zanedbaní, nekomunikují, chovají se jako zvířata. Postupem času vědci zjistí, že tito lidé jsou nesmírně staří. Fyzicky však vypadají jako maximálně šedesátiletí lidé. V pralese žijí proto, že je obyvatelé ostrova zahnali poté, co se u nich začaly projevovat známky demence. K tomu došlo poté, co všichni při jistém rituálu pozřeli maso místní želvy. Perina poruší nepsaný zákaz, jednu želvu zabije, nicméně nemá odvahu ji sníst, tak pouze propašuje její maso do Států a pak provádí výzkumy na myších. Poté, co výzkum potvrdí jeho domněnku, Perina objev látky podporující nesmrtelnost publikuje v odborném tisku, dojde k tomu, čeho se Tallent tolik obával – na ostrov začnou jezdit hordy vědců a zničí ho. Popisy toho, k čemu tam došlo, jsou velmi smutné. Zničený ekosystém, rozložená, víceméně rozbitá původně prvobytně pospolná společnost. Perina se na ostrov vrací a postupně si s sebou do Států začíná odvážet malé děti, postupně jich vychová snad třicet a jedno z posledních dětí ho právě obviní ze sexuálního zneužívání.

Autorka vše velmi detailně popisuje, takže jsem stále marně čekala, kdy příběh konečně dostane spád. K ničemu takovému nedošlo, nudila jsem se víceméně celou dobu. Občas mě bavily některé pasáže z ostrova, ale poslední kapitoly rozebírající problémy se zvládáním výchovy toho ohromného počtu dětí byly opravdu utrpením. Dočetla jsem jen proto, že jsem knihu měla v mobilu, tak jsem jejím čtením vyplňovala čekání na oběd v kantýně, cestu vlakem nebo také čekání na vystoupení sk. The XX ve vídeňské Marx-Halle 🙂