Jean-Marie Blas de Roblès: Tam, kde jsou tygři domovem

Některá literární díla jsou očividně náročná jak intelektuálně, tak  fyzicky. Tato kniha byla fakt dřina. Je dost dobře možné, že jsem se během jejího čtení v posteli i zpotila, v křesle jsem si namohla záda a ruce a bolela mě z ní hlava 😀 Ale stálo to za to!!! Četla jsem ji dlouho, občas jsem se do ní po delší době potřebovala začíst, někdy jsem přemýšlela, že určité pasáže přeskočím (Kircher se svým sebevědomím tlacháním mi občas fakt lezl na nervy a měla jsem pocit, že mě zbytečně zdržuje), ale nakonec jsem vytrvala a zvítězila! Po dočtení jsem měla pocit, že jsem složila velmi obtížnou skládačku, na jejímž konci jsem dostala obraz od Hieronyma Bosche!

 

Protagonista tohoto objemného románu, Eléazard von Wogau, působí v severovýchodní Brazílii jako dopisovatel jedněch francouzských novin. Jako specialista na barokního jezuitu Athanasia Kirchera dostane nabídku připravit k tisku obskurní, nikdy nevydaný rukopis ze 17. století, ve kterém jeho neméně obskurní autor, Caspar Schott, popisuje život a dílo tohoto zapomenutého německého jezuity a svého učitele, „mistra sta umění“, zakladatele egyptologie, vulkanologie, vynálezce mikroskopu a laterny magiky, polyglota a astronoma. Děj románu se tak záhy větví do dvou časových rovin. V jedné sledujeme osudy Kircherovy, ve druhé osudy Eléazarda a jeho současníků, především jeho bývalé ženy Elaine, paleontoložky, a jejich dcery Moémy. Elaine se účastní výpravy pořádané univerzitou v Brazílii, jejímž cílem je nalézt neznámé, ovšem vysoce ceněné zkameněliny. Za tímto účelem se vydává v doprovodu svých kolegů do Amazonského pralesa. Počáteční vědecký záměr se záhy mění v boj o přežití. Moéma, Eléazardova drogově závislá dcera, prožívá především cestu k podstatě vlastního života. Na své pouti se střetne s další postavou románu, „Mazánkem“ Nelsonem, zmrzačeným chlapcem, jehož životním snem je koupit si za vyžebrané peníze motorový vozík, především však sprovodit ze světa guvernéra státu Maranhao, který je zodpovědný za smrt jeho otce. Sám Eléazard, jenž zpovzdálí sleduje guvernérovy nekalé praktiky, prožívá na pozadí nedávného rozvodu vzplanutí k tajemné Italce Loredaně. Ovšem i jeho práce nabere ke konci neočekávaný a nepříjemný obrat – tolik http://www.databazeknih.cz

Nevěděla jsem, co mne čeká. Na samém začátku mne nadchlo, že se jeden z hlavních hrdinů zabývá nevydaným rukopisem a těšila se na objev nějakého tajemství. Nicméně netušila jsem, že tam budou tak dlouhé pasáže z rukopisu. Občas jsem se i zasmála, některé historické omyly byly vtipné. K mému velkému překvapení se tam objevil i poměrně podrobný popis sexuálního aktu 😀 A nakonec mne překvapilo, že Athanasius Kircher skutečně žil – dlouho jsem byla přesvědčena o tom, že si ho autor vymyslel a velice jsem jej za to obdivovala! Nevymyslel, ale obdivuji ho dál 😀 Wikipedie tvrdí, že Kircherovo dílo bylo z nenáboženského pohledu plně oceněno až v minulém století. Ten pán byl takový Jára Cimrman 17. století – vynalezl, co se dalo a rozuměl také víceméně všemu. Moc nevím, co si o něm myslet. Problémy s tím měl i samotný Eleazard. Jako postava byl spíše nemastný neslaný. Zajímavější byly jeho bývalá žena a dcera Moéna. Elaine se vydala do pralesa a její příběh byl nejnapínavější a po Moénině příběhu druhý nejzajímavější. V závěru knihy vždy na konci „její“ kapitoly došlo k něčemu nečekanému – to mi trochu připomnělo knihy J. K. Rowling 😀 Moéna byla nezodpovědná studentka, která si jen tak užívala života, místo studia se věnovala drogám a nejen lesbickému sexu. Ke konci se rozhodla svůj život změnit, vydat se správnou cestou. Chtěla se usmířit s otcem a pomáhat lidem. V této části příběhu se její osud zkřížil s cestou mrzáka Nelsona. V jeho případě jsem byla hodně zvědavá, jak se jeho příběh propojí se zbytkem knihy. Povedlo se! Nejméně sympatickou částí byl příběh guvernéra a jeho „podnikatelských“ praktik. Při dosažení svého cíle se ten člověk neštítil ničeho, ani zničení vlastní rodiny. Dostal nakonec, co si zasloužil?

Konec knihy byl trochu jako od Tarantina. Nemyslím tím tou spoustou násilí, ale tím, jak to všechno dostalo smysl. Vše se smysluplně ukončilo, i když některé konce si čtenář musel domyslet sám. Už dlouho jsem nečetla tak zajímavou knihu. Jeden recenzent přirovnal autorův styl psaní k dílům Umberta Eca. To je pravda, hlavně část o Kircherovi a pak intelektuální debaty Eleazárda, Loredany a jeho přítele. To jsem bohužel až tak neocenila. Knihu už patrně podruhé číst nebudu, byla to fascinující, nicméně velmi náročná jízda. Ale kdybych se snad pomátla a přece jen do toho šla, asi bych to četla tak, že bych si vybírala konkrétní příběhy a nečetla to v pořadí, v jakém je to v knize seřazené – tj. v jedné kapitole se objevily víceméně všechny příběhy rozdělené do podkapitol (existuje vůbec takové slovo – podkapitola? 😀 ). Takto bych asi ocenila i intelektuální debaty a něco si z nich vzala. Každopádně toto dílo hodnotím velmi kladně, bylo to velmi neobvyklé, ale fascinující. Máte-li dost času, jděte do toho 🙂

Reklamy

2 thoughts on “Jean-Marie Blas de Roblès: Tam, kde jsou tygři domovem

    1. No to je pravda, ty ho nemusíš 😀
      Na tuto knihu člověk potřebuje spoustu času, který ty teď moc nemáš, takže by to možná bylo trápení. Nicméně nelámala bych nad knihou hůl, třeba by zrovna tobě Umberta Eca ničím nepřipomínala 🙂

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s