Gerald Durrell: Mluvící balík

Po smrti Adolfa Borna jsem si chtěla přečíst knihu s jeho ilustracemi. Do Sherlocka Holmese se mi nechtělo, tak jsem zajásala, když na mě z knihovny vykoukla tato dětská kniha. Zakoupila jsem si ji až jako dospělá a byl to výborný nápad, protože jsem se skvěle pobavila. Procházela jsem obálky cizojazyčných vydání a musím říct, že ilustrace pana Borna na mě udělaly největší dojem, ostatní obálky se s těmi jeho prostě nedají vůbec srovnat!

Petr, Šimon a jejich sestřenice Penelopka najdou na břehu moře podivný balík, který mluví. Když ho otevřou, najdou v něm papouška Papouše a jeho spolubydlící pavoučici (silně nesympatická postava, ani jsem si nezapamatovala její jméno – jejím předobrazem byla patrně nějaká hysterická „stíhačka“). Papouš jim sdělí, že byl vyhnán z Mytologie – čarovné říše, která se ocitla ve velkých nesnázích. Čarovných knih se zmocnili baziliškové a nepraktický čaroděj H.H. je bez nich ztracen. Děti neváhají a vydají se Mytologii zachránit.

U knih pro mladší čtenáře mám občas problém s některými postavami – mám tendence všechno brát příliš vážně (což je pro čtení tohoto druhu literatury naprosto nepřijatelná vlastnost!), takže mi někteří hrdinové dost lezou na nervy – tentokrát to byla již zmiňovaná pavoučice, nespisovně hovořící ropušák Ethelred (i když v poslední třetině knihy si svou reputaci napravil) a trochu mě zklamal i H.H. – v čele pohádkové říše by měla stát silná osobnost – někdo jako Gandalf – a ne takový nemastný neslaný starý pán. Na druhou stranu mi velkou radost udělal nedoslýchavý vodní tvor Osvaldek („Vlkodlačí ostrov?“ opáčil Osvald. „To mi tedy řekni, co vás tam propánakrále táhne. Hnusná země, hnusní lidi. Nedávno jsem si tam zajel, že se budu trochu opalovat, a ti vlkodlaci po mně házeli šutry. Hnusní, vulgární živlové“) a pak také Desdemona Williamsonová ze Smythe-Smythe a na Brownu, náčelnice mořských panen („Vážený Papouši“, odvětila Desdemona důstojně. „Je mi líto, a to opravdu a upřímně, jestli tebe snad nudím tím, že líčím své znamenité styky. Já totiž, jak dobře víš, mám velmi málokdy možnost pohovořit s jemnými a vzdělanými osobami, a jsem si jista, že je to zajímá, a i kdyby je to třeba nakrásně nezajímalo, jsou příliš dobře vychovaní, aby to říkali, na rozdíl od tebe, co se chováš jako vobyčejnej sprostej hajzl“ 😀 ) Ze suchozemských tvorů nemohu nezmínit zlatokopy ptáky nohy – původem Švýcary („Každá pšítel od Herr Papouš je pšítel od nohové“, uklonil se mluvčí nohů. „Baziliškové potřebují dostat pořádně za vyučenou“, řekl Papouš. „Nemůžeme strpět, aby měli naši zemi ve spárech. Už teď snášejí jedno vajíčko denně. A kdo ví, kde to skončí? Za chvíli rozkáží, že se ze zlata nesmějí stavět hnízda.“ „Was?“ zařvali všichni nohové rozčileně. „To my nedovolili bychom.“) No prostě velká legrace 🙂

Kniha poprvé vyšla v roce 1974, do češtiny ji velmi zdařile přeložil František Frohlich. Na youtube jsem narazila i na film – nějaká dobrá duše ho tam nahrála, nicméně moc mě nezaujal – nebyl to Adolf Born 😦

Gerald Durrell byl fascinující člověk. V rámci svého letošního cestovatelského období bych si od něj mohla přečíst ještě některou z knih, v nichž vzpomíná na své dětství na Korfu. Nebo kteroukoliv jinou knihu – pokud si dobře vzpomínám, četla jsem je v pubertě a bylo to takové příjemné pohlazení po duši – toho není nikdy dost 🙂

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s