Martin Reiner: Básník/román o Ivanu Blatném

Reinerův román nás seznámí nejen s osudem významného, byť pozapomenutého básníka, ale víceméně také s historickým, společenským a hlavně kulturním vývojem Československa od třicátých po devadesátá léta dvacátého století.

Blatný se narodil 21.12.1919 v Brně, velmi záhy přišel o oba rodiče. Vychovávala ho přísná babička, které se však nepodařilo bohémského mladíka zkrotit. Již jako velmi mladý se přidal k brněnské surrealistické Skupině 42(…. surrealismem je bezmezně nadšen a není divu; vše pohádkové, co chlapce dosud fascinovalo, se náhle potkává s pojmem, za který už není nutné se stydět. Snění, cirky, dětské hry; shrňme to do slůvka fantazie – a kolébáme se v lodičce, jež pluje přímo do světa dospělých). Zde se spřátelil se všemi významnými básníky té doby. Nezvala považoval za svého druhé otce, velmi blízký vztah ho pojil s Jiřím Ortenem. Druhou světovou válku Blatný přečkal víceméně bez problémů, ale po vítězství komunistů v prvních svobodných volbách (ačkoliv byl členem KSČ) mu bylo jasné, že by se mu v novém režimu nedařilo, využil příležitosti a emigroval do Velké Británie. Neznal jazyk, neměl zde žádné konexe, nic neuměl. Zpočátku bydlel v penzionu u českých emigrantů, ale když se jeho chování a melancholie začaly zhoršovat, byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde zůstal až do své smrti v roce 1990. Psychické problémy měli Blatní v rodině, nicméně zpočátku jsem nevěřila tomu, že to nepředstírá. Měla jsem ho za líného, nepřizpůsobivého, vypočítavého intelektuála, který jen zneužíval pohostinnosti cizích lidí k tomu, aby se na čas ukryl před režimem.

Pomiňme, že jednou z příčin jeho emigrace byla skutečně anticipace věcí příštích, že patřil k těm, kteří byli už předem napůl poraženi svou nedůvěrou a strachem. Ale třeba by to, právě z obav a strachu, zkusil. Popřel by, co je mu básnicky vlastní a z čeho čerpal jeho talent. Drobné náznaky jsme ostatně zahlédl už v jeho nejslabší a poslední předexilové sbírce Hledání přítomného času. Bylo to hledání, které evidentně nedocházelo cíle. Jestli Blatný něco miloval a dokonce bytostně potřeboval, bylo to přebývání v minulosti, ve vzpomínkách – tedy přesně to, co komunističtí ideologové škrtli ze seznamu možných sfér umění. A mezi nakladateli už po Únoru existuje volná soutěž, aby se o čteného autora přetahovali. O tom, jestli je Blatného tvorba dobrá pro lid, rozhodnou speciálně složené výbory, a protože existují doslovné záznamy jejich činnosti, můžeme si něco přehrát pro představu…….

Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu. 

Jeho psychické problémy se rychle zhoršily kvůli obavám z pronásledování StB a také kvůli jazykové bariéře, kterou se mu postupem času podařilo překonat i díky neustálému sledování televize. Blatný se v emigraci uzavřel do sebe, stranil se lidí, už ani nevyhledával ženy, kterými byl v mládí obletován. Když se v šedesátých letech uvolnila politická situace, vyhledalo ho pár krajanů i příbuzných. Poté, co ho koncem 70. let v jedné léčebně objevila zdravotní sestra Frances Meacham a poslala jeho básně Škvoreckému do Toronta, kde také vyšly v 68 Publishers, zvedla se o znovuobjeveného básníka nová vlna zájmu, Norové o něm dokonce natočili dokument.

LM: Ja vám ešte poviem taký svoj postreh, že sa zdá trochu nelogické, že človek, ktorý vlastne utečie pred neslobodou, nakoniec dá prednosť životu v chránenom prostredí nemocnice.
IB: Ta svoboda neznamená lítat někde po horách, člověk může být zavřenej v nemocnici….. Ale žije ve svobodné zemi, kde všecky zprávy v tisku jsou pravdivý a tak. Taky jsem tady byl volit, ačkoliv jsem alien, a volil jsem liberal and social democratic alliance…. vybral jsem si ze tří možností. Nevadí, že žiju pod ochranou nemocnice. Je to dobrá nemocnice, jídlo dobrý a úplně zadarmo., to nemaj možná ani v Sovětským svazu. Hamburger tomu říkají, beef, a ani to není špatný na kousání, já mám někdy potíže s kousáním, ale tohle je dobrý. A květák, karfiol, a brambory taky….. brambory mám rád, to je moderní jídlo, protože brambory přišly k nám až začátkem novověku, z Ameriky, Kolumbus je přivezl, to je vlastně ještě novinka, kapusta je tak desetkrát starší, patrně.
LM: Takže Vy necítite, že ste tu niečím ohraničený?
IB: Ne.
LM: Oni Vám už niekolkokrát ponúkli, že byste mohol odtialto odístˇ
IB: To jo…..
LM: A prečo sa nechcete odsťahovať?
IB: Nechtěl bych přijít o to pohodlí tady. Je to hezký být na různých místech velký nemocnice. A může si dát čaj, třeba tři šálky čaje…. cítím se jako milionář, tak mám rád čaj.
LM: Keď Vás počúvam, tak si hovorím, že to musel byť oveľa drastickejší krok opustiť Československo ako opustiť túto kliniku….. Vás tie triviálne veci dňa hádam aj trochu nudia, že? Ako strihať sa, holiť sa, česať sa.
IB: Holit se sám nemůžu, dneska mě oholila ošetřovatelka.
LM: Vy byste to sám nedokázal?
IB: Nedokázal, vždycky bych se pořezal.
LM: Tam máte taký elektrický strojček.
IB: Elektrický stroj, ten nikdy tak dobře neoholí.
LM: Takže Vy máte rád, keď Vás druhí ošetrujú. To je vlastne dosť pohodlné, nie?
IB: To je krásné.

Po roce 1989 mu bylo nabídnuto, aby se vrátil do Československa, ale on se toho bál. Již dříve u něj každá vidina změny zhoršovala jeho psychický stav. Navíc již byl dost starý a dlouholeté kouření a pasivní způsob života si vyžádaly svou daň.

Na počátku 80. let tvořil po několik let jednu nekončící Pomocnou školu Bixley a dával nám tak nahlédnout do své ústavní každodennosti; nemocnice svatého Klementa se zkrátka vnucovala do textů nemocničním řádem, jistými povinnostmi, přítomností personálu i dalších pacientů. Nyní, v Edensoru, se ale obrací stále více do dávné minulosti.

Během čtení se můj vztah k Blatnému měnil. Nejdřív jsem ho považovala za bohémského floutka, pak za líného zbabělce, který využíval lidi ochotné mu pomáhat, ale postupně jsem akceptovala to, že byl skutečně nemocen. Oblíbila jsem si víceméně až na samém konci románu díky Frances a vyprávění ošetřujících lékařů.

Je to úžasná kniha, která vyžaduje trpělivého čtenáře a doporučuji si na ni udělat čas a přečíst ji na jeden zátah. Nebude to snadné – 580 stran je docela fuška, ale stojí to za to! Ze začátku jsem se  v té spoustě postav ztrácela. Ač se jednalo o velmi známá jména z literárního světa, měla jsem v nich zmatek. V románu se vůbec objevuje velké množství „hrdinů“ – literátů, politiků, tajných agentů….. Obdivuji tu spoustu práce, kterou musel Reiner vynaložit, aby prošel a zpracoval všechny dostupné historické prameny. Je to fascinující román nejen pro milovníky poezie – já sama se poezie bojím 🙂 a román jsem si chtěla přečíst proto, že získal cenu Magnesia Litera za rok 2015.

 

 

 

 

Reklamy

4 thoughts on “Martin Reiner: Básník/román o Ivanu Blatném

    1. Vzala jsem si ho do vlaku, cesta byla dlouhá, neměla jsem jsem utéct, tak jsem na čtení měla čas a celkem i klid. Kdybych ho četla doma, tak bych asi knihu odložila, protože bych se musela do čtení nutit. Je to úžasný román tím, jak autor čtenáře seznamuje i s kontextem, který v příběhu leccos vysvětlí a přiblíží, je škoda knihu odložit, ale naprosto to chápu.
      A děkuji za pochvalu 🙂

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s