Vladislav Kučík: Barvy slečny Toyen

Dílo Marie Černínové/Toyen se mi vždy velmi líbilo. Její obrazy ve mně vyvolávaly něco jako znepokojující zvědavost a obdiv k této fascinující ženě za to, jak se ve své době dokázala prosadit ve výlučně mužském oboru. A navíc se jí podařilo získat si úctu a uznání svých mužských kolegů. Znám spíš její velká plátna, s nadšením jsem si je „zopakovala“ na loňské výstavě v Sovových mlýnech. Kdysi jsem v Praze navštívila i výstavu jejích erotických kreseb a musím přiznat, že to nebyl zrovna můj šálek kávy. V době, kdy vznikly (přelom 20. a 30. let 20. století), to v tehdejší společnosti muselo vyvolat velký skandál a vlnu odporu a nepochopení. Dnes ji můžeme jedině obdivovat za odvahu a nekonvenčnost.

V doslovu se uvádí, že toto dílo je uměleckou fikcí. Podle údajů z wikipedie je dětství Marie Černínové zahaleno tajemstvím, nikdy o něm nechtěla mluvit, nehlásila se dokonce ani ke své starší sestře. V románu autor toto období popisuje jako nelehké (s čímž se nedá nesouhlasit) – malá Marie objevila díky hodnému panu učiteli svůj výtvarný talent a první dílka prodávala sousedovi – majiteli pohřebního ústavu s pedofilními sklony, který ji později zneužíval. Byla pyšná, že tak může přispívat na chod domácnosti, v níž žila jen ovdovělou matkou. Díky Novákově podpoře později vystudovala malbu na akademii a seznámila se zde s Jindřichem Štýrským. V knize je Toyen zobrazena jako oběť, dívka usilující o nezávislost, hledající lásku jak u mužů, tak u žen. O její výtvarné tvorbě se toho nedozvíme mnoho, příběh se zaměřuje hlavně na nelehké mládí a vzpomínky osmdesátileté Toyen končí po druhé světové válce v Paříži. Vůbec se nedozvíme o tom, kde hledala inspiraci, ani o tom, co vlastně bylo námětem jejích děl. Nelíbil se mi ani styl, jakým to bylo psané – krátké úsečné věty, zbytečné vysvětlování, neustálé omílání jednoho a toho samého! Četlo se to dobře, víceméně záležitost jednoho dne, ale nijak mě to neobohatilo,  takže zpětně toto dílo hodnotím jako ztrátu času. O to víc se těším, až se zase začtu do Habíbí a Nočního filmu

A ještě zde musím upozornit na hudbu, která kolem mě proběhla v dobách mého mládí – kapela Toyen:

 

Reklamy

4 thoughts on “Vladislav Kučík: Barvy slečny Toyen

  1. Musím přiznat, že mě surrealismus obecně moc nepřitahuje, ani ty myšlenky za tímhle směrem mi nejsou moc blízké. I když zrovna Toyen mi připadá ze surrealistů jako ta zajímavější 🙂 Ale vůbec jsem nevěděla nic o jejím životě (dětství), takže jsi mě každopádně obohatila.

    To se mi líbí

    1. Já mám surrealismus velmi ráda. Můj nejoblíbenějším výtvarný směr je asi impresionismus, ale surrealismus je za ním v těsném závěsu 🙂
      Knihu víceméně nedoporučuji, mnohem víc Tě obohatí její profil na wikipedii. Mrzelo mě to, na knihu jsem se těšila, ale tak nedá se nic dělat, každý titul mě nemůže chytit za srdce 🙂

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s