Ayn Rand: Zdroj

Můj druhý román od Ayn Rand. Zdroj vyšel v roce 1943, stal se bestsellerem a byl podle něj natočen film s Gary Cooperem v hlavní roli. Upřímně řečeno nechápu, jak se takové dílo mohlo stát tak populárním. Tentokrát jsem už byla trochu připravená na to, co mě čeká, protože už jsem za sebou měla Atlasovu vzpouru. Nicméně i tentokrát to bylo trápení 🙂 Asi jsem si hned na začátku čtenářského roku potřebovala něco dokázat. No, úkol splněn a nic podobného už v brzké budoucnosti číst nebudu. Román jsem četla jako příběh o nadaném arichitektovi, ne jako filozofické pojednání. Stalo se mi totéž jako v případě Atlasovy vzpoury – vůbec jsem nechápala jednání hlavních postav, respektive většiny z nich.

Howard Roark byl pro mě nejsrozumitelnější – mladý architekt, jehož vize předběhly svou dobu, musel ve 30. letech minulého století v New Yorku bojovat s nepochopením veřejnosti, s neustálým odmítáním svých návrhů. Tehdejší oblíbený architektonický styl byl velmi eklektický – gotika, antické prvky, klasicistní budovy, všude samé sloupy, vlysy, patetické ozdoby jako amfory, hrozny; bytové vybavený ve stylu Ludvíka XV. Bohatí lidé chtěli mít domy, které kopírovali evropské zámky a paláce – čím nazdoběnější, tím lepší. Neměli pochopení pro moderní minimalistickou architekturu, která by zohledňovala prostředí, v němž se stavba nachází. Roark byl nekompromisní, od svých zákazníků očekával, že budou osobnostmi s vlastním názorem a hlavně s důvěrou v jeho práci. Jeho spolužák z univerzity – Peter Keating – se požadavkům klientů přizpůsobil, udělal skvělou kariéru, dokonce si vzal dceru majitele firmy – Dominicu Franconovou. Netušil však, proč si ho nedostupná Dominica vzala. No, musím přiznat, že to jsem nepochopila ani já – tato komplikovaná mladá žena a její pohnutky pro mne zůstaly zahaleny tajemstvím 🙂 Můj intelekt prostě nestačil k tomu, abych pochopila, co ona vyčetla z pouhého pohledu, úsměvu či pohybu ruky jejího protějšku 🙂
Často si musel přiznat, že jejich manželství nakonec funguje lépe, než očekával, a byl za to vděčný. Dominika byla ideální žena. Plně se přizpůsobila jeho zájmům – věnovala se jeho klientům, bavila jeho přátele, starala se o domácnost. Jeho životní návyky se jejím příchodem nijak nenarušily, jeho dny, jeho oblíbená jídla, dokonce i rozmístění nábytku, to vše zůstalo při starém. Kromě oblečení si s sebou nepřinesla nic, ani jedinou knihu, ani popelník. Když se k něčemu vyjadřoval, nikdy
se nepřela – vždy s ním souhlasila. Taktně a s přirozenou samozřejmostí přijala úlohu druhých houslí a ustoupila do pozadí. Očekával divoký proud, který ho strhne a vrhne na neznámé útesy.
Nenašel však ani potůček, který by se vlil do jeho poklidné řeky. Bylo to spíš, jako by jeho řeka tekla dál a někdo do ní vstoupil a začal plavat za ním; ne, ani ne plavat – to by byl výrazný, energický pohyb – ale jen se nechal unášet proudem v jeho brázdě. Kdyby mu někdo před svatbou
nabídl, aby si sám určil, jak se má Dominika po svatbě chovat, byl by si přál, aby se chovala přesně takto. Jen společné noci ho naplňovaly zoufalou nespokojeností. Odevzdávala se mu, kdykoli po ní zatoužil. Ale pokaždé to bylo jako poprvé; netečné tělo v jeho objetí, bez známky odporu, bez odpovědi. Mohl-li mluvit za sebe, pak byla stále ještě panna: nikdy se mu nepodařilo v ní vzbudit jakýkoli prožitek. Pokaždé, znovu pokořen a ponížen, si umiňoval, že už se jí nikdy nedotkne. Jeho touha se však brzy vrátila, povzbuzovaná neustálou přítomností její krásy. Když už to bylo nesnesitelné, znovu jí podlehl; nebývalo to však často.

Její manželství s Peterem Keatingem bylo pokáním, stejně jako sňatek s tiskovým magnátem Gailem Waynandem. Jeho bulvární plátek Prapor diktoval veřejnosti, co si mají myslet, co mají číst, jaké divadelní hry mají navštěvovat. Ústy Ellswortha Tooheyho podporoval vše průměrné, přízemní, povrchní. Skutečný talent neměl nejmenší šanci. Hlavně žádná originalita, žádný vlastní názor. Toohey velmi prohnaným manipulováním se slabšími jedinci usiloval o ovládnutí kompaktního poslušného stáda.
No abych to shrnula – všechny hlavní postavy jsou neskutečně arogantní, sobecké, nekompromisní, s velkým talentem pro chápání řeči těla a čtení myšlenek těch druhých 🙂 Rand je přesvědčena o své pravdě, o tom, že jen její ideály a hodnoty jsou ty správné.
To je důvod i účel mého psaní: vytvářet model ideálního člověka. Portrét morálního ideálu jako můj nejvyšší literární cíl, jako důvod sám o sobě – a všechny v románu obsažené didaktické, intelektuální a filozofické hodnoty jsou jen prostředky k jeho dosažení. Protože mým cílem je představit čtenáři ideálního člověka, musela jsem definovat a uvést předpoklady, jež jeho existenci umožňují a podmiňují. Protože charakter člověka je dán jeho základními myšlenkovými východisky, musela jsem definovat a prezentovat taková východiska, která formují charakter ideálního člověka a která motivují jeho činy; musela jsem definovat a uvést logický kodex etických hodnot. Protože člověk jedná a střetává se s jinými lidmi, musela jsem definovat takový společenský systém, v němž může ideální člověk existovat a fungovat – svobodný, produktivní, logický systém, jenž od každého žádá a v každém oceňuje to nejlepší, co v něm je, což je samozřejmě laissez-faire kapitalismus. Politika, etika ani filozofie však nejsou účelem samy o sobě, v životě ani v literatuře. Jen člověk může být účelem sám o sobě. Nepleťme si však „chválu člověka“ s různými pokusy, jimž nejde o oddělení morálky od náboženství a její převedení do světa rozumu, ale o nahrazení těch nejhorších, nejvíce iracionálních prvků náboženství nějakým světským významem. Existují například různé formy moderního kolektivismu (komunistického, fašistického, nacistického atd.), které v plné míře zachovávají nábožensky altruistickou morálku, pouze vymění Boha za „společnost“ coby leníka lidského sebeobětování. Existují nejrůznější školy moderní filozofie, jež, odmítajíce zákon identity, hlásají, že realita je jakési neurčité plynutí času řízené zázraky a formované nahodilými rozmary – ne božími, ale lidskými nebo „společenskými“. Tito neomystikové nechválí člověka, ale pouze zesvětšťují stejně hlubokou nenávist k člověku, jakou chovali jejich otevřenější mystičtí předchůdci.

Předkládá je s nadřazeností nekompromisního nadutého narcise uzavřeného ve svém ideálním světě. Přečtením tohoto díla jsem si očividně potřebovala něco dokázat. Přesvědčilo mě to, že bych se tomuto druhu literatury měla vyhýbat a držet se klasických příběhů 🙂

Advertisements

4 thoughts on “Ayn Rand: Zdroj

  1. Ideální člověk v ideálním prostředí… Jako fakt? 😀 😀 Tohle ani nebudu zkoušet, to by mě zabilo. Na literatuře mám ráda, když je živá, postavy jsou skutečné, příběhy uvěřitelné – žádné morální velikášství a působivé, nadpozemské bytosti.
    Jinak z Dominiky by mi asi hráblo, jak jsem si to tak pročítala…

    Liked by 1 osoba

  2. Ano, ano 🙂 Psala to před válkou, takže kdo ví, čím vším se inspirovala. Jsem ráda, že jsem nejdřív četla Atlasovu vzpouru. Kdybych začala tímto titulem, tak bych ho určitě nedočetla a nic dalšího už bych od ní nečetla, protože by mi z paní autorky bylo tak trochu nevolno 😀 Kde vzala tu drzost/odvahu zvolit samu sebe za tu správnou, která ví, jaký má být ideální člověk? Z čeho čerpala? Píše, že musela „definovat a prezentovat taková východiska, která formují charakter ideálního člověka a která motivují jeho činy; musela jsem definovat a uvést logický kodex etických hodnot“ – proč byla přesvědčena o tom, že ona vybere ten správný? A existuje vůbec nějaký správný? Proč by vlastně měl?
    Tato dáma mě svým způsobem zaujala, takže si o ní něco přečtu, jako odstrašující příklad 🙂
    Nicméně doporučuji studentům filozofie, žurnalistiky, architektury a psychologie 🙂

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s