V Londýně v úzké nenápadné uličce jsou schovaná malá dvířka vedoucí do zahrady patřící ke starému panskému sídlu. Jednou za devět let se dvířka otevřou a do zahrady je vlákán člověk, který je posléze zneužit obyvateli Slade Housu – dvojčaty Norah a Jonahem Grayerovými. Dvojčata se narodila koncem devatenáctého století a protože byla nadána nadpřirozenými telepatickými schopnostmi, dostala se do „učení“ k člověku, který jejich schopnosti dále rozvíjel. A díky tomuto tajemnému učení se z dvojčat stali tvorové živící se dušemi nebohých návštěvníků Slade Housu.
Román je rozdělen do několika kapitol. Každá z nich je vyprávěna jinou postavou – obětí dvojčat Grayerových – sedmiletým Nathanem, rozvedeným třicetiletým policistou Gordonem, vysokoškolačkou Sally, její sestrou – novinářkou Freyou a nakonec samotnou Norah Grayerovou. Nejvíc se mi líbily popisy zahrady, sídla, tajemné atmosféry, ale jinak to bylo obrovské zklamání! Mitchell patří mezi mé oblíbené autory a přečetla jsem od něj vše, co zatím napsal. No, téměř vše – zatím jsem ještě nedočetla Bone Clocks a právě to mě mělo varovat. Nemohu se do toho pořád začíst, takže kniha leží již několik měsíců na nočním stolku a čeká, kdy na ni budu mít zase náladu!
Nikdy bych nečekala, že by Mitchell mohl napsat takový podivný blábol, za jaký Slade House po dočtení považuji! V každém jeho románu se objevuje něco nadpřirozeného a to mě moc baví, ale tady to bylo neskutečně přitažené za vlasy!!! Ačkoliv kniha nebyla dlouhá, byla zbytečně rozvláčná – stále se opakující příběh – krásná zahrada, příjemní obyvatelé domu a pak je zvědavost a ohromení „vyvolených“ vystřídáno bolestivou konzumací jejich duše. Od třetí kapitoly už to bylo utrpení. Na Goodreads má kniha vysoké hodnocení, což opravdu nechápu. Měla jsem pocit, jako bych četla nepatrně sofistikovanější upírskou young adult. Měli to někam napsat, v tom případě bych to vůbec nečetla!!!
To ale neznamená, že jsem na Mitchella zanevřela. Ráda si znovu přečtu některý z jeho starších románů, např. Hybatele, které Mladá fronta letos znovu vydala s tak krásnou obálkou!
lostsoul2015 
Už několik let mám doma v knihovně Atlas mraků a pořád ne a ne se k němu dostat – a ani žádnou jinou knihu jsem od tohoto autora ještě nečetla, a to už se na ně pěkně dlouho chystám. Slade house ale rozhodně nebude to, čím začnu. A naprosto chápu tvé rozčarování – taky mě vždycky rozhodí, když autor, kterého mám ráda, npíše něco, nad čím jen nevěřícně kroutím hlavou. Vybavuje se mi třeba Jostein Gaarder, kterého miluju, ale jeho 2082 považuju za jednu z největších blbostí, co jsem kdy četla.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Atlas mraků je výborná kniha! První kapitola se nečte zrovna lehce, ale když si čtenář zvykne a postupně přistoupí na autorovu „hru“, tak si to užije 🙂
Slade Housem prosím určitě nezačínej, to už by sis od Mitchella možná nikdy nic nepřečetla. Nebo možná ano – co čtenář, to jiný vkus 🙂
Od Gaardera jsem také četla něco, co mě od něj odradilo – už nevím, co to bylo, tak moc mě to nezaujalo. Každý autor má slabší chvilku 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Ano, Atlas mraků je skvělej. Stejně tak Hybatelé a sencislo9, kterej oceněj murakamisté 🙂 I Tisíc podzimů nebylo špatnejch, ale těma bych nezačínal, místama jsou zdlouhavý.
Gaarder mě zatím nezklamal, ale 2082 jsem nečetl…
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Souhlasím se zd 🙂 Ten, kdo od Mitchella nic nečetl, by si měl nejdřív pořádně přečíst, o čem jeho knihy jsou. Na http://www.databazeknih.cz se čtenáři většinou velmi fundovaně ke knihám vyjadřují a já se podle toho dost často řídím. No a pak bych začala Atlasem, je to dlouhé, ale je to úžasné. Hybatelé byli delší dobu nedostupní, ale teď znovu vyšli, to by také nemuselo být pro začátek špatné. 1000 podzimů se mi celkem líbilo, japonské reálie byly super, ale bylo to dost rozvláčné, to je pravda. A nebyl to typický Mitchell, byla to taková odbočka jakou je např. 13 měsíců.
To se mi líbíTo se mi líbí