Michael Cunningham: Sněhová královna

Román odehrávající se v současném New Yorku začíná v Central Parku v noci, kdy jeden z hlavních hrdinů – homosexuál Barrett, zahlédne na obloze zvláštní nebeské světlo. Měl pocit, že je světlem sledován stejně, jako on sledoval je. Po čase se s tímto mystickým zážitkem svěřil přátelům na silvestrovské oslavě v bytě svého staršího bratra Tylera. Žil u něj a jeho přítelkyně Beth, která se jako zázrakem vyléčila z rakoviny.

Barrett je nešťastný, má smůlu v partnerských vztazích, nedokáže najít toho pravého. On si to tolik nepřipouští, ale jeho starší bratr Tyler je přesvědčen, že svůj život promrhal. Dostalo se mu dobrého vzdělání, ale nikdy si nenašel odpovídající práci. Jeho posledním zaměstnáním je místo prodavače v butiku jejich kamarádky Liz. Sám Tyler se již léta snaží prosadit jako hudebník. Skládá píseň – svatební dar pro svou umírající dívku, o kterou se stará. Po její smrti pak trpí výčitkami, protože se mu podaří prorazit až po té, co ona zemřela. Jakoby ho brzdila, něčím mu bránila v úspěchu.

V recenzích se uvádí, že Sněhová královna (v originále vydaná v roce 2014) je volným pokračováním románu Po soumraku (v originále vydaném v roce 2010). Něco na tom bude – intelektuálové v současném New Yorku, homosexualita, příběh se odvíjí v myšlenkách hlavních hrdinů, dialogů je minimum. Tempo vyprávění odpovídá atmosféře chladného zimního dne, kdy jsou zvuky z ulice tlumeny čerstvě napadaným sněhem. V tuto dobu se vše zpomalí, ideální doba pro nostalgické vzpomínky.

Loni jsem četla román Tělo a krev, který mě naprosto nadchl, takže jsem Královnu otevřela s velkým očekáváním. Následné zklamání bylo veliké. Hlavní postavy mi byly nesympatické, nudné, pasívní. Se žádnou z nich jsem se nedokázala ztotožnit. Neměly chuť nic měnit, něčím svůj život obohatit. Bylo to zbytečné protahované, rozvláčné. Jako by chtěl autor něco sdělit, ale nevěděl přesně co, tak to zaobalil do patetických myšlenek a vzletných metafor a měl pocit, že nás tím ohromí a my mu toto zbytečné dílo odpustíme. No tak já tedy ne!

Liz zavře obchod, ale vůbec se jí nechce domů. Je to příliš ohrané, příliš babičkovské říct, že se bojí prázdného bytu – kdo by chtěl být k politování? – ale stejně, když zavře, vydá se na procházku Williamsburgem. Je jeden z posledních teplých večerů v listopadu. Bary a restaurace v Diggs rozlévají zlatou záři (tahle místa se v osvětlení vyznají), jsou nacpané oslavujícími lidmi, vchody jsou plné zevlounů, jejichž jména jsou na seznamu, kteří čekají, smějí se a kouří na chodníku. Všem je čtyřiadvacet. Tohle je země mladých, což by pro Liz samozřejmě mohlo být deprimující, jenže jak prochází nikým nepovšimnuta po Driggs, uvědomuje si – dnes víc než jindy -, jak dočasně mladí tihle všichni jsou: jak pomíjivá je tahle jejich noc, jak brzo se jim začnou po obýváku batolit děti a oni budou vzpomínat na ty večery ve Williamsburgu. Možná jsou to právě ty jejich mladistvé přísliby a prosperita, ten čirý nadbytek darů, co… ne zničí, to přesně ne, ale zkrotí je, pošle je k domovu, přivede je k rozumu. Nemají (aspoň většina ne, pokud to Liz může poznat) sklon k výjimečnosti – tak dychtivě se přestěhovali do Williamsburgu, tak ochotně na sebe oblékli jeho šat. Bylo by od ní hloupé, bylo by neurvalé, kdyby je znevažovala, jak tak neviditelně kráčí mezi nimi; bylo by zlomyslné dát jim telepaticky najevo svou naději, že co nejslušněji přežijí ten dne, kdy se smyčka začne utahovat (potřebujeme větší byt, malému už jsou skoro dva), ten rok, kdy pochopí, že teď jsou okouzlujícími excentriky, že stále ještě pracují v počítačové grafice nebo jako zvukaři, nejsou sice nerozpoznatelní sami pro sebe, ale stali se (překvápko!) součástí stárnoucí populace, nejnovější verzí (hipsterskou verzí) čtyřicátníků, kteří stále ještě neopustili punkový oděv, padesátníků (to jsi ty, Liz), jejichž styl, i když poněkud upravený, je stále ještě kombinací děvky, kovbojky a vetešnictví. 

Tato píseň celkem vystihuje atmosféru knihy. Ti, kteří při čtení poslouchají hudbu, by to, pokud se někdy rozhodnou tento román číst, mohly vyzkoušet.

Advertisements

2 thoughts on “Michael Cunningham: Sněhová královna

    1. Moc se mi líbil Domov na konci světa- ten jsem četla jako první. Pak ještě stojí za to Tělo a krev – to byl hodně velký zážitek. Dost se mi líbily i povídky Vzorové dny, ne všechny byly stejně kvalitní, ale některé se povedly hodně. Nečetla jsem Hodiny. Vzhledem k tomu, že mám doma film, tak to asi vyřeším jeho shlédnutím 🙂

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s