Paolo Giordano: Tělo

Ve svém druhém románu nás autor zavede do Afghánistánu na vojenskou misi italských vojáků. Ač je to na první pohled téma, které je mi velmi vzdálené, tak musím říct, že jsem byla nadšená. Román se zaměřuje na jednotlivé vojáky – vypravěče příběhu, věnuje se více jejich vnitřním bojům, ne jen tomu prvoplánovému – válce s Talibanem. Vycvičení mladíci najednou zjišťují, že válka není taková, jak si ji v italských kasárnách představovali. Nuda, problémy způsobené chybami v zásobování, nečekané zdravotní problémy, šikana, stesk po blízkých – přítelkyních, manželkách, matkách. Po návratu následuje vyrovnání se s realitou, s důsledky svých činů.

Autor v roce 2010 navštívil italskou vojenskou základnu v Afghánistánu a s prostředím se důkladně seznámil. Při čtení jsem si dokázala velmi živě představit stání ve frontě na sprchy, na toalety, horko, všudypřítomný písek, nudu. Ačkoliv se neuchyluje ke zbytečnému detailnímu popisu jednotlivých postav – vypravěčů příběhu, máme hned od samého začátku pocit, že je dobře známe, chápeme je, dokážeme se dívat na svět jejich očima. Byl to teprve můj druhý válečný román odehrávající se na frontě. Tím prvním byl „Komu zvoní hrana“ od E. Hemingwaye. I když vlastně ne – zapomněla jsem na McEwanovo Pokání! Jedna část románu je vyprávěna z pohledu Robbieho, který byl odvelen na frontu do Francie. Pamatuji se, že jsem u některých pasáží plakala. Hodně se podařil i film podle tohoto románu natočený. Giordano Vás v některých pasážích dokáže také dojmout. Nejen popisem zbytečné smrti, ale i minimalistickým popisem pocitů a změn odehrávajících se v duších mladých mužů.

Z doslovu překladatelky Alice Fremrové:

Válečná díla jsou často také generační výpovědí. V tom není Gioradnovo Tělo výjimkou. Autor hovoří zejména o svojí generaci, jejíž věk se pohybuje kolem magické třicítky. Ta je vnímána jako skutečná brána dopsělosti, tedy dospělosti, jež se rovná zodpovědnosti, vyrovnanosti, klidu a rozumu. Třicítka zkrotí i takového šílence, jako je Cederna, který ji přijímá jako nevyhnutelnost, i pro něj je to zkrátka přirozený „vývoj druhu“. Jediným prostorem, kam na vojáky věk nedoléhá a kde mohou být stále chlapci, jsou paradoxně kasárna, vojenská základna. Tam se i rozumný Camporesi, otec od rodiny, ochotně přidává k hloupému mučení desátníka Mitrana. Giorgano tak boří zažitou představu o vojně, která dělá z chlapců chlapi. Pro jeho generaci je skutečný život tam venku a prostor armády se jeví spíše jako nějaká zvrácená Země Nezemě pro chlapce, kteří odmítají vyrůst a raději si na dospělé jen hrají. Bohužel jsou to hry nebezpečné, ve kterých hazardují s vlastním životem.

Paolo Giordano svým druhým románem dokázal, že úspěch jeho prvotiny nebyla jen souhra šťastných náhod. On sám v rozhovoru pro deník Il Sole 24 Ore prohlásil, že komerční úspěch Prvočísel se už opakovat nebude, ale že Tělo považuje za dílo zdařilejší, osobnější. Za sebe mu dávám za pravdu. Prvočísla byla nadějný debut, Tělo je vyzrálý, silný, střídmě a zároveň živě napsaný román, jehož kvality budou plně doceněny možná jenom pozvolna, ale zato doufám natrvalo.