Jodi Picoultová: Vypravěčka

Sage je zakomplexovaná mladá dívka, která se špatně vyrovnává se ztrátou obou rodičů a odcizením se staršími sestrami. Má pocit, že jí dávají matčinu smrt za vinu. Nepřipadá si atraktivní, proto nemá výčitky, když se do ní zamiluje ženatý muž a začnou se spolu sexuálně stýkat. Sage pracuje v pekařství. Jedním z pravidelných hostů je Josef Weber – devadesátiletý muž, s nímž se potkává i v terapeutické skupině. Je to velmi oblíbený stařík, který byl učitelem němčiny, pomáhal studentům, angažoval se v dobročinných organizacích. Proto je Sage šokovaná, když se jí svěří, že byl nacistou a chce po ní, aby mu pomohla spáchat sebevraždu.

Dívka je šokována, protože starý pán byl po dlouhé době prvním, s kým se sblížila, komu věřila.

Já si uvědomím, že mluvím i o věcech, které jsem nadlouho odsunula, jako když se stará panna nechce dívat na svoji výbavu. Vyprávím Josefovi, jak jsme chodily s maminkou nakupovat, jak se třeba jednou nacpala do letních šatů, které jí byly tak malé, že jsme je musely koupit jen proto, abychom je mohly roztrhnout a ona se dostala ven. Ještě léta pak stačilo pronést výraz letní šaty a obě jsme se zhroutily smíchem. Povídám mu, jak nám otec každý rok předčítal při sederové večeři hlasem kačera Donalda ne proto, že by chtěl vyjádřit neúctu, ale protože se přitom jeho dcery smály. Svěřím mu, že o narozeninách nám maminka dovolovala snídat oblíbený dezert, jak nám sahala na čelo, když jsme byly nemocné, a dokázala s přesností na dvě desetiny stupně odhadnout teplotu. Vyprávím mu, jak jsem byla jako malé děcko přesvědčená, že u mě ve skříni bydlí příšera a tatínek spal celý měsíc vsedě opřený o laťkové dveře, aby se příšera nemohla uprostřed noci dostat ven. Vyprávím mu také, jak mě maminka naučila stlát prostěradlo jako v nemocnici a tatínek mi ukázal, jak plivat semínka melounu mezi zuby. Každá z těch vzpomínek je jako papírový květ, který vytáhne kouzelník z rukávu: nejdřív není vidět, ale vzápětí se rozloží na velkou květinu a člověk uvažuje, jak mohl zůstat tak dlouho schovaný. A stejně jako ty papírové květy, jakmile se vzpomínka jednou vynoří, není možná ji už znovu schovat.

Když začne Josef vyprávět o hrůzách, kterých se účastnil, zavolá tajně na policii a posléze Ministerstvo spravedlnosti na odbor vyšetřující případy týkající se porušování lidských práv. Případem se začne zabývat mladý právník Leo. Do vyšetřování je postupně vtažena i Sageina babička, která přežila Osvětim. O svých zážitcích před vnučkami nikdy nemluvila a její svědectví Sage velmi otřese.

Statečná babička přežila díky své houževnatosti, ale také znalosti němčiny a hlavně fantazii – ještě před válkou s nejlepší kamarádkou Darijou psaly román, který pak babička Minka vyprávěla nacistovi, pro kterého v Osvětimi pracovala v kanceláři. Ten se částečně ztotožnil s jednou postav jejího příběhu o zrůdě.

Práce, kterou jsem dělala, nebyla ve srovnání s tím, co musely dělat jiné ženy, nijak obtížná. V přístřešcích jsme byly pod střechou. Tahaly jsme sice kufry a oblečení, ale ne kamení. Nejobtížnější na tom bylo vědomí, že jsem poslední člověk, který se dotkne oblečení, které majitel kufru nosil, kdo uvidí tváře z fotografií, kdo bude číst milostné dopisy, které tomu člověku psala jeho žena. Nejhorší to samozřejmě bylo při třídění věcí malých kluků a holčiček – hraček, přikrývek, hezkých kožených střevíčků s páskem. Žádné děti tady nepřežily, do sprchy je posílaly jako první. Bylo zničující držet plyšového medvídka, protože jeho majitel ho už nikdy neuvidí, a potom ho hodit na hromadu ke zničení. Doléhala na mě obrovská zodpovědnost, jako by moje mysl představovala nádobu a já měla za povinnost uchovávat nějaké známky života těch, kdo zemřeli. Měli jsme sice možnost ukrást oblečení, ale jako první jsem nesebrala šálu ani teplé ponožky. Byly to vzpomínky.

Nepamatuji si, že bych někdy dřív četla román z prostředí  židovského ghetta a následně pak z koncentračního tábora. To, co autorka v románu líčí, je jen zlomek hrůz, které se na tom místě děly. Přesto to bylo velmi silné. Babiččin příběh z Osvětimy byl nejlepší částí knihy. Její román o upírovi se mi nelíbil, ale hrál v něm velmi důležitou roli.

Z toho dne existuje fotografie, na které jsem zachycená. Viděla jsem ji v dokumentárním filmu o patnáctém dubnu 1945, když se k Bergen-Belsenu přiblížily britské tanky. Šokovalo mě, když jsem zahlédla svoji tvář na těle kostry. Dokonce jsem si koupila video s tím dokumentem, abych si ho mohla přehrát a zastavit v potřebnou chvíli a ujistila se, že jsem to opravdu já. Ano, bylo tomu tak, měla jsem růžovou čepici, rukavice a Surinu přikrývku ovinutou kolem ramen. Nikomu jsem neřekla, že jsem to já, že mě někdo zachytil na filmový pás. To až teď. Když nás Britové osvobodili, vážila jsem třicet čtyři kilo. Přistoupil ke mně nějaký muž v uniformě a já se mu svezla do náručí, protože jsem už neměla sílu stát; zachytil mě a odnesl do stanu, který sloužil jako ošetřovna. Jste volní, ozýval se hlas z reproduktorů a opakoval to sdělení anglicky, německy, v jidiš a polsky. Jste volní, zachovejte klid. Jídlo je na cestě, pomoc je na cestě. 

Část věnující se Sage byla jako příběh o ošklivém káčátku, z nějž se na konci stane okouzlující milovaná bytost. Romantická část příběhu pro mě byla zklamáním. Ne že bych to těm dvěma nepřála :), ale bylo to zbytečné, málo pravděpodobné. Někdy jsem měla pocit, jakoby román napsaly tři různé osoby 🙂 Nicméně není to poslední román od Jodi Picoult, který si přečtu. Chystám se na Čas odejít a Vlk samotář. Jsem zvědavá, jak se mi budou líbit, navzdory výhradám Vypravěčka nastavila laťku hodně vysoko.

A toto je píseň, kterou jsem poslouchala při psaní dnešního příspěvku:

 

Reklamy

2 thoughts on “Jodi Picoultová: Vypravěčka

  1. Mne táto kniha utkvela v pamäti len ako príbeh babičky z koncentráku a posledné Sagino rozhodnutie.. určite súhlasím, že postava Lea bola nadbytočná a možno umelo pridaná, aby kniha mala nejakú povinnú romantickú zápletku 🙂 Ale keď babča preniesla vetu „Každá jazva má svoj príbeh“ a začala rozprávať, to už som sa nemohla od knihy odlepiť ! Na ďalšie od Picoult sa zatiaľ nechystám, prídu mi to také klasické rodinné drámy, ale mamka od nej pár kníh čítala a bola spokojná 🙂

    To se mi líbí

    1. Mně se to babiččino vyprávění z koncentráku líbilo moc. A patrně to bude také jediné, co si z knihy zapamatuji.
      Chci si od Picoult přečíst ještě minimálně jednu knihu. Pokud mě nezaujme, tak se k ní už nevrátím. Každopádně si teď od ní chvíli odpočinu. Nemám dobré zkušenosti se čtením knih od jednoho autora rychle za sebou.

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s