Elizabeth Gilbert: Podpis všech věcí

Alma Whittakerová se narodila na rodinném panství White Acre v roce 1800. Její otec  byl v té době jedním z nejbohatších lidí v Americe a na svou jedinou dceru byl velmi pyšný. S manželkou Beatrix se ji snažili co nejdůkladněji vzdělávat ve všem, co považovali za důležité. Alma hovořila několika jazyky, po obou rodičích zdědila vysokou inteligenci a houževnatost, byla to velmi silná osobnost. Již jako pětiletá holčička začala se svým milovaným poníkem prozkoumávat přírodu v okolí panství. Velmi záhy se z ní stala nadšená botanička. Vyrůstala ve velmi intelektuálně stimulujícím prostředí – otec si na panství velmi často zval významné vědce té doby, cestovatele, spisovatele.

Alma se nikdy nedozvěděla, čí nápad to byl, zda Pontesilliho nebo jejího otce, ale krátce po půlnoci bylo rozhodnuto, že slavný italský kosmologický mistr vytvoří model vesmíru na rozlehlém trávníku před domem za pomoci samotných hostů, kteří budou představovat vesmírná tělesa. Nepůjde o model v přesném měřítku, omlouval se opile Ital, ale poskytne dámám alespoň mlhavou představu o životě planet a o jejich vzájemných vztazích. S úžasnou aurou autority i veselí umístil Pontesilli Henryho doprostřed trávníku jako Slunce. Pak shromáždil skupinu pánů, aby představovali planety rozbíhající se od hostitele po svých drahách. K nevázané radosti všech přítomných se Pontesilli snažil vybrat pány tak, aby svou vizáží odpovídali vzhledu planet, jež měli představovat. Takže miniaturní Merkur byl ztělesněn drobným, ale váženým obchodníkem z Germantownu. Jelikož Venuše a Země jsou větší než Merkur, ale obě zhruba stejně velké, vybral Pontesilli dva bratry z Delaware, kteří byli téměř stejně vysocí, širocí a i ve tváři si byli podobní. Mars musel být větší než obchodník s obilím z Germantownu, ale zase menší než bratři z Delaware, tuto roli dokonale zastal štíhlý a elegantní prominentní bankéř. Jako Jupiter byl ustanoven námořní kapitán ve výslužbě, muž opravdu nevídané tloušťky. Už jen jeho umístění do sluneční soustavy uvedlo celou společnost v bujarý smích. Roli Saturnu zaujal o něco hubenější, stále však velmi zakulacený žurnalista. Tak to pokračovalo dál, dokud nebyly na trávníku uspořádány všechny planety ve správné vzdálenosti od Slunce a od sebe navzájem. Pak je Pontesilli uvedl na oběžné dráhy kolem Henryho a zoufale se snažil všechny podnapilé džentlmeny na jejich nebeských drahách udržet. Dámy se ale brzo začaly dožadovat účasti na té taškařici a tak je astronom uspořádal jako měsíce kolem jednotlivých pánů, kde obíhaly po svých vlastních krátkých orbitech. (Almina matka ztvárnila roli zemského Měsíce s chladnou měsíční dokonalostí.) Na okrajích louky pak Maestro vytvořil souhvězdí sestavená ze skupinek těch největších krásek. Orchestr opět spustil a vesmírná tělesa v pohybu tak připomínala nejzvláštnější a nejkrásnější waltz, jaký kdy dobří lidé ve Filadelfii viděli. Henry, Král Slunce, zářil s vlasy barvy ohně uprostřed toho všeho, zatímco malí i velcí muži kolem něj kroužili a dámy obíhaly kolem mužů. Skupinky svobodných dam se třpytily na okraji vesmíru, vzdálené jako neznámé galaxie. Pontesilli vyšplhal na vysokou zahradní zeď a nebezpečně se tam pohupoval, jak řídil a pobízel celý výjev. Volal do noci: „Držte se svých drah, pánové! Neopouštějte své trajektorie, dámy!“ Alma se toho chtěla účastnit. Nikdy dřív neviděla nic tak vzrušujícího. Také nebyla nikdy tak dlouho vzhůru – s výjimkou nočních můr – ale v té veselosti na ni všichni jaksi zapomněli. Byla ve společnosti jediné dítě, tak jako po celý svůj dosavadní život. Přeběhla k zahradní zdi a volala nahoru na povážlivě nestabilního Itala: „Zapojte mě taky, prosím!“ Maestro na ni shlédl ze své pozorovatelny a snažil se na ni zaostřit pohled – co je to za dítě? Možná by ji odmítl, ale pak ze středu sluneční soustavy zařval Henry: „Dejte jí nějaké místo!“ Pontesilli jen pokrčil rameny. „Jsi kometa“, zavolal dolů na Almu, zatímco neustále předstíral, že jednou mávající rukou řídí celý vesmír. „A co dělá kometa, prosím?“ „Léta všemi směry“, nařídil Ital. Alma neváhala a poslechla. Vmísila se mezi planety, proplétala se mezi nimi a křížila dráhy všech ostatních, cupitala a točila se, až se jí z vlasů uvolnila mašle. Kdykoli se přiblížila k otci, křičel na ni: „Ne tak blízko, Bobulko, až tě nespálím na škvarek!“ a odstrkoval ji od svého oslnivého a výbušného nového já, aby se vydala jiným směrem. K Almině úžasu jí někdo v jednu chvíli dal do ruky prskající louč. Neviděla, kdo to byl, ale nikdy dřív jí oheň nikdo nesvěřil. Louč plivala jiskry a kousky smůly kroužící ve vzduchu za ní, jak se řítila vesmírem – jediné těleso, které se nemuselo držet přesné eliptické dráhy. 

Alma se s vrstevníky téměř vůbec nestýkala. Se svou adoptivní sestrou Prudence, které se její rodiče ujali, si nikdy příliš nerozuměly. Každá si žila ve svém světě. Blízké si byly pouze v přítomnosti jejich výstřední přítelkyně Retty. Ještě více se odcizily poté, co se Prudence vdala za jejich soukromého učitele a stala se až fanatickou stoupenkyní abolicismu. Alma nikdy nebyla hezká, což ještě více vynikalo v přítomnosti krásné Prudence. Jediný muž, kterého milovala, na ni nikdy nepohlížel jako na ženu, ale jako na kolegyni vědkyni a jeho sňatek s přítelkyní Rettou Almu zdrtil.

Každý člověk má někdy v životě den, který by nejraději vymazal ze záznamu své existence. Možná po tom vyškrtnutí toužíme proto, že nám onen den přinesl tak bolestné utrpení, že téměř nemůžeme snést na něj znovu pomyslet. Nebo chceme navždy zahladit stopy po našem nepředstavitelně hloupém chování – třeba po nebetyčném sobectví nebo neobyčejné míře vlastní hlouposti. Možná jsme někomu ublížili a chceme zapomenout na svou vinu. K naší smůle existují i dny, kdy se staly všechny tři věci současně – máme zlomené srdce, chováme se hloupě a ubližujeme ostatním, a to vše najednou. Pro Almu se tím dnem stal desátý říjen roku 1821. Udělala by naprosto cokoli, aby ten den z kroniky svého života nadobro vypudila.  

Po zbytek života s Georgem spolupracovali na vydávání Alminých knih o mechorostech a byl to právě on, díky němuž poznala svého pozdějšího manžela. Henry Whittaker na své dceři velmi lpěl a obzvláště po manželčině smrti její pomoc vyhledával a ve všem na ni spoléhal. Z Almy se v necelých třiceti letech stala vládkyně panství a otcova obchodního impéria. Pohroužila se do zkoumání mechorostů, vycházely jí články ve vědeckých časopisech a neměla čas sledovat rychle ubíhající čas. Ten ji dostihl, až když se v bezmála padesáti letech zamilovala do mnohem mladšího Ambrose Pikea – nadaného kreslíře orchidejí, o kterém se dozvěděla díky Georgovi. Pozvala ho na jejich panství a okamžitě v sobě našli spřízněné duše. Byli tak odlišní, přesto v sobě našli zalíbení. Ambrose byl nábožensky založený, věřil ve všeobjímající boží přítomnost ( https://www.goodreads.com/book/show/18858048-the-signature-of-all-things?ac=1&from_search=1 ) poněkud šíleným způsobem. Alma jako exaktní vědkyně se s některými jeho názory nebyla schopna ztotožnit, přesto jej milovala z celého srdce a přijala jeho pozdější nabídku k sňatku. Jejich manželství však nefungovalo již od samého počátku. Zhrzená Alma manžela poslala do vyhnanství – otcova vanilková plantáž na Tahiti nevynášela tak, jak Henry předpokládal a tak využila Ambrosových znalostí a poslala ho tam, aby se snažil situaci napravit. Ambros tam po několika letech zemřel. Nedlouho po něm skonal i Henry a žalem zničená Alma zanechala veškerý rodinný majetek své sestře a odjela na Tahiti pátrat po tom, kým vlastně její manžel byl.

Při přípravách slýchala otcův hlas a vzpomínala na všechny ty chvíle, kdy jí diktoval nebo kdy ho slyšela, jak radí mladým botanikům. Buď bdělý a ostražitý, říkával. Ujisti se, že nejsi jediný člen výpravy, který dokáže napsat nebo přečíst dopis. Pokud budeš potřebovat najít vodu, sleduj psa. Pokud budeš hodně hladovět, jez nejdřív hmyz, než začneš plýtvat energií na lov. Cokoli, co může sníst pták, můžeš sníst i ty. Tvůj nejhorší nepřítel nejsou hadi, lvi nebo kanibalové – tvým nejhorším nepřítelem jsou puchýře na nohou, lehkovážnost nebo vyčerpání. Za všech okolností si piš deník a mapy čitelně – pokud zemřeš, můžou se tvoje zápisky hodit dalšímu průzkumníkovi. V případě nouze můžeš ještě vždycky psát krví.

Na pohádkově krásném Tahiti našla odpovědi na své otázky a se znovu nabitou rovnováhou odjela do Evropy, kde nabídla své znalosti matčinu bratrovi – řediteli botanické zahrady v Amsterdamu.

Nikdy by mě nenapadlo, že mě nadchne kniha, na niž narazím v oddělení románů pro ženy! Byla mi doporučena ženami v sauně, které na ni pěly samou chválu. Oooo, jak jim děkuji, bez nich bych tento skvost nikdy neobjevila. Autorka románu napsala i bestseller Eat, Pray, Love, který byl později zfilmován. Jen doufám, že se nikdo nebude pokoušet zfilmovat i tento román. Skončilo by to fiaskem – kouzlo a poetika této knihy jsou na filmové plátno nepřenosné! Výsledkem by byla určitě jen sladkobolná romance o staré panně, která nikdy nenašla naplnění svých tužeb. Přitom Alma byla úžasná, nepamatuji si, kdy jsem naposledy narazila na tak výraznou ženskou postavu, jež by na mě tolik zapůsobila. Na jednu stranu silná osobnost, nesmírně vzdělaná, pragmatická, na druhou stranu žena jako každá jiná, chybující, toužící po lásce nebo aspoň po spřízněné duši. Vždy měla blíže k přírodě než k lidem, které velmi často nechápala. Ke své nevlastní sestře si našla cestu až po otcově smrti, kdy jí otevřela oči chůva – milovaná Hanneke. Konec života strávila obklopena láskou rodiny strýce Deese. V tomto období našla dvě spřízněné duše z vědeckého světa – Charlese Darwina a A. R. Wallace, s nímž se dokonce setkala a dala mu přečíst svou nepublikovanou práci, jejíž závěry byly tolik podobné názorům výše zmíněných mužů. Toto poznání pro ni bylo velkou satisfakcí.

Alma si povzdechla. Správná otázka. Čemu vlastně věří? „Věřím, že jsme všichni pomíjiví. Věřím, že jsme poloslepí a plní chyb. Chápeme toho velmi málo a to, co chápeme, je povětšinou nesprávné. Věřím, že život se nedá jen přežít – to je zjevné! – ale pokud má člověk štěstí, dá se žít poměrně dlouho. A pokud máte štěstí a jste tvrdohlavý, občas si můžete život i užít.“ „Věříte na posmrtný život?“ zeptal se Wallace. Zase ho poplácala po ruce. „Ach pane Wallaci, nerada říkám něco, co by mohlo někomu ublížit.“ Zasmál se. „Nejsem tak choulostivý, jak si asi myslíte, slečno Whittakerová. Můžete mi říct, čemu věříte.“

Pokud to tedy musíte vědět, věřím, že většina lidí je velmi křehká. Myslím, si, že pro lidské sebevědomí to musela být strašná rána, když Galileo prohlásil, že nesídlíme ve středu vesmíru, stejné jako byla rána, když Darwin prohlásil, že nás bůh nestvořil v jediném zázračném okamžiku. To je pro lidi těžké. Podle mě se kvůli tomu cítí bezvýznamní. A proto si říkám, jestli není vaše touha po duchovním světě a posmrtném životě jen příznakem dlouhodobé lidské pouti za pocitem důležitosti. Muž, kterého jsem velmi milovala, měl stejnou potřebu jako vy – komunikovat s tajemným božstvím, překročit hranice svého těla a tohoto světa a zůstat významným v lepších sférách. Byl to velmi osamělý člověk, pane Wallaci. Krásný, ale osamělý. Nevím, jestli jste i vy osamělý?“ Neodpověděl. Po chvíli se jen zeptal: „A vy nemáte potřebu se cítit důležitá, slečno Whittakerová?“

Něco Vám povím, pane Wallaci. Myslím si, že jsou tou nejšťastnější ženou, která kdy žila. Zajisté vím, jak bolí zlomené srdce, a mnoho mých přání se nesplnilo. Zklamala jsem sama sebe vlastním chováním a zklamali mě jiní. Přežila jsem skoro všechny, které jsem kdy měla ráda. Na tomto světě už mi zůstala jen moje sestra, kterou jsem neviděla víc než třicet let – a sním jsme is po většinu života nebyly blízké. Nemám za sebou vynikající kariéru. Měla jsem jedinou originální myšlenku a náhodou to byla důležitá myšlenka, která mě mohla proslavit, ale váhala jsem ji zveřejnit, a tak jsem propásla svou příležitost. Nemám manžela ani dědice. Kdysi jsem měla velké jmění, ale zbavila jsem se ho. Oči mi vypovídají službu a zlobí mě plíce a nohy. Nemyslím si, že se dožiju dalšího jara. Zemřu daleko od místa, kde jsem se narodila,  a budu pohřbena tady, daleko od svých rodičů a sestry. Jistě se teď sám sebe ptáte – proč o sobě ta nebohá nešťastnice říká, že měla štěstí? Nebojte se, pane Wallaci, nedělám si z vás hloupou legraci. Opravdu věřím, že jsem měla štěstí. Měla jsem štěstí, protože jsem mohla život strávit studiem světa. Díky tomu jsem se nikdy necítila bezvýznamná. Ano, život je záhada a často je plný zkoušek, ale pokud v něm člověk dokáže najít nějaká fakta, měl by to vždy udělat, protože vědění je nejvzácnější ze všech komodit. Nikdy jsem neměla potřebu vymýšlet si svět po tomto světě, protože ten náš se mi vždycky zdál dostatečně velký a krásný. Divila jsem se, proč není dost velký a krásný i pro ostatní? Proč musí snít o nových a zázračných sférách, nebo toužit po tom, aby žili jinde, za hranicí známého? Ale to není moje věc. Asi jsme každý jiný. Já jsem vždy toužila jen poznat tento svět. Teď, když jsem dospěla ke svému konci, můžu říct, že o něm vím o trochu víc než na začátku. A ta moje trocha znalostí se přidala ke všemu nashromážděnému vědění, jakoby do obrovské knihovny. To není malý čin. Kdokoli, kdo tohle může říci, má za sebou šťastný život. 

Reklamy

4 thoughts on “Elizabeth Gilbert: Podpis všech věcí

  1. Eat Pray Love jsem viděla v biografu. Julia R. tam byla taková jako vždy – moc příjemná. Líbila se mi ta italská část filmu, pak už moc ne. Když jsem si tu první půlku pak pustila v televizi, tak jsem byla zklamaná dabingem. Další utvrzení v tom, že filmy jsou lepší v originále v biografu 🙂
    Když mi ženy v sauně doporučovaly knihu od autorky Eat Pray Love, tak jsem se nejdřív bránila, ale pak mě přesvědčily a jsem jim za to velmi vděčná. Moc se jí to podařilo. Tak mě to nadchlo, že jsem si ji včera chtěla jít koupit, ale v místním knihkupectví ji podle informací na jejich webu neměli, tak jsem se zase uklidnila a znovu si lehla do postele s další knihou 🙂

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s