Filmový říjen – měsíc, kdy jsem se málem nastěhovala do místního biografu :)

V říjnu mi v místním biografu po dlouhé době udělali velkou radost 🙂 V létě jsem navštěvovala filmové festivaly, na kterých jsem viděla minimálně 20 filmů a cítila jsem, že jsem už možná trochu přesycená. Navíc bylo horko, s čímž patrně také počítali a dopřáli nám, filmovým fanouškům, trochu toho volna. A také určitě chtěli, abychom se tím víc těšili na podzim, kdy nám začnou ty pravé žně 🙂 

První film, který jsem v říjnu zhlédla, byl Wilsonov. Údajná parodie na komedie typu Adéla ještě nevečeřela se tvůrcům bohužel moc nepovedla. Některé vtípky byly výborné, ale většinou to bylo velice křečovité. Scénář volně vycházel z povídky Michala Hvoreckého Nejhorší zločin ve Wilsonově, v níž dochází k okultním vraždám krátce po první světové válce, kdy se uvažovalo o tom, že se Bratislava pojmenuje Wilsonov. Bylo to údajně přání Slováků žijících v Americe jako vyjádření vděku tehdejšímu americkému prezidentovi za uznání nového státu. Tvůrci měli velké plány, odpovídá tomu obsazení filmu i skvělé kulisy (uličky staré Bratislavy byly velice autentické), ale ta drahá sranda (film údajně stál 52 milionů korun) se nám divákům bohužel moc nelíbila. Hodně ji umyla i většina kritiků. Škoda, já jsem filmu před jeho zhlédnutím dost fandila.

Drama Everest, natočené podle skutečné události popsané v několika románech, se mi již líbilo mnohem víc. Film byl natočen ve 3D verzi, což jsme my, kteří trpíme závratěmi, občas nesli s velkou nelibostí a pocity nevolnosti (ale další říjnový film byl v tomto ohledu pro mě mnohem méně snesitelný:) ). Na počátku devadesátých let na nejvyšší vrchol směřovaly davy horolezců, mezi nimiž nebyli jen zkušení lezci. Na žebříky překlenující praskliny v ledovci stály ve velkých mrazech fronty. Mezi šerpy vládla rivalita, v základních táborech se každý večer pařilo. A pak stačilo jen pár drobných chyb, egoistické pohnutky a nepřízeň počasí a na vrcholku hory nezahynuli jen amatéři, ale také horští vůdcové. Občas jsem měla silný pocit, že se dívám na dokument – herecké výkony byly velmi autentické. Zpátky do reality mě vždycky přivedly mírně tlačící 3D brýle 🙂

Mládí Paola Sorrentina mě naprosto uchvátilo. Mám moc ráda i jeho starší filmy. Pokud dobře počítám, tak toto byl pátý film, kterým mě režisér zaujal. Tentokrát v něm chyběl můj milovaný herec Toni Servillo, ale herecké obsazení bylo skvělé i tak. Hlavní postavy – dva staří přátelé dirigent a filmový režisér – občas prohodí nějakou filozofickou perlu. Jejich mladé protějšky nezůstávají pozadu, takže film je vlastně lekcí filozofie a psychologie podbarvený nádhernými záběry. Recenzenti filmu často vytýkají zbytečný patos, prázdnotu, velkou snahu o líbivost, ale mně se to všechno moc líbilo. Bylo to jako skládačka, bez zbytečných dílků, každá scéna měla ve filmu své místo. A nádherná byla i hudba Davida Langa. Při poslechu závěrečné skladby Simple Song, o níž se hodně mluví v průběhu celého filmu, mi běhal mráz po zádech.

Laputa – no, kdybych byla o patnáct let mladší, tak bych Tereze Voříškové věřila každé slovo, soucítila bych s ní, ale na stará kolena jsem film dodívala jen se sebezapřením. Pasívní majitelka ošklivého baru se snaží navazovat partnerské vztahy se svými stálými zákazníky, ale nedaří se, opouštějí ji pro jiné. Patetické dialogy mi jen připomněly, jak jsem ráda, že toto složité životní období mám už dávno za sebou.

Aferim je skvělý vizuální zážitek. Černobílý film odehrávající se v polovině devatenáctého století v Rumunsku vypráví příběh dvou tehdejších strážců pořádku, kteří hledají uprchlého cikána. Příběh je plný xenofobních, šovinistických a rasistických hlášek, ale po vizuální stránce je to velká paráda. Tehdy musel být život na venkově v kraji, kde dávají lišky dobrou noc, velmi těžký. Tvůrcům se to podle mého názoru podařilo skvěle vystihnout.

No a nyní se dostávám k filmu, při kterém jsem měla obavu, že se pozvracím hrůzou do uličky 🙂 Myslím, že by se mnou takto nezamával ani horror. Trpím závratěmi, ale něco takového jsem ještě nikdy nezažila 🙂 Muž na laně je film natočený podle skutečné události. Francouz Philippe Petit se v roce 1974 několikrát prošel po laně napnutém mezi budovami World Trade Center. Film popisuje přípravu na tento bláznivý kousek plus akci samotnou. Film natočený ve 3D Vám zprostředkuje téměř skutečný zážitek při pohledu do 400 metrové hloubky, která se rozkládá (nenašla jsem správný výraz) pod lanem. Petit po něm přešel osmkrát za pomoci 25 kilogramové balanční tyče. Na lano si klekl, jednou dokonce lehl. Po většinu jeho produkce jsem se nebyla schopna dívat 🙂

Výborná filmová mystifikace Ztraceni v Mnichově je novým filmem režiséra Petra Zelenky. Dílo vskutku zajímavé. Je na každém divákovi, jak film pojme. Jako komedii nebo jako sondu do historie zabalenou do příběhu o nešťastném natáčení filmu o papouškovi ministra Daladiera. Já jsem si vybrala to první. Bavila jsem se velmi dobře, ačkoliv mě mrzelo, že jsem si před zhlédnutím filmu přečetla recenze a nebyla jsem pak překvapena. Ve filmu se objevují i citace ze skutečné knihy historika Jana Tesaře, které přimějí režiséra filmu k přepracování scénáře. Více od samotného Petra Zelenky v rozhovoru pro DV TV: video zde

Posledním říjnovým filmem byla Victoria. Bylo to tak zbytečné, že se mi tu o tom vůbec nechce psát. Musím se konečně naučit odcházet z filmů, které mě nebaví. Není se přece zač stydět!

Reklamy

2 thoughts on “Filmový říjen – měsíc, kdy jsem se málem nastěhovala do místního biografu :)

  1. Teda, tomu říkám filmový měsíc! Vážně úctyhodný výkon 😀 Já chodím do kina tak jednou za měsíc, a to je ještě hodně 😀 Musím přiznat, že mě jen máloco zaujme tak, abych se na to rozhodla jít do kina…
    Teď se nicméně chystám na Marťana. Četla jsem knihu a úplně mě uchvátila. No jo, jsem asi víc mainstreamový divák 🙂

    Ale mimochodem, to odcházení z kina podporuju. Já nedočítám knihy, které mě nebaví, a tohle je podle mě podobné…

    Liked by 1 osoba

    1. Já jsem velká filmová fanynka a většina těch filmů opravdu stála za to. S některými zaměstnanci biografu se kamarádím, když mám delší absenci, tak se mě ptají, kde jsem byla, jestli jsem nebyla nemocná apod. 🙂
      Musím se naučit odcházet a zbytečně se tam netrápit. Včera jsem se po zralé úvaze rozhodla nejít na Macbetha – mohlo to být zajímavé, ale podle recenzí to bylo dost drsné a kruté, takže dvě hodiny filmu by pro mě byly velkým utrpením. Takto jsem si šla lehnout už v devět a během deseti minut spala jako zabitá 🙂 Kdybych byla bývala šla na film, tak bych hrůzou nespala do jedné do rána 😀 No jo, s přibývajícím věkem a zvyšující se náročností si už člověk musí vybírat 🙂

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s