Proč je důležité mít Rushdieho

Velmi zajímavý článek od Daniela Konráda z art.ihned.cz

  • Nakladatelství Paseka v novém překladu vydalo Satanské verše Salmana Rushdieho a Saúdská Arábie si kvůli tomu předvolala českého velvyslance.
  • Írán se zase kvůli Rushdiemu odmítl zúčastnit Frankfurtského knižního veletrhu.
  • Oboje jako by potvrzovalo čerstvá slova spisovatele, že svoboda slova je na tom dnes hůř než koncem 80. let

„Zbytečný člověk, jehož krev má být prolita,“ tak spisovatele Salmana Rushdieho čerstvě označuje mluvčí íránského ministerstva pro kulturu a islámskou orientaci. Říká to nejen v době, kdy by měl kolem Rushdieho být už dávno klid, ale kdy tohoto britsko-indického, avšak v Americe usazeného romanopisce musí aktuálně bránit i česká diplomacie.

Třináct let od roku 1989 prožil autor románu Satanské verše ve strachu, že ho na ulici zavraždí některý radikální muslim, jak přikazovala fatva neboli náboženský edikt vydaný íránským ajatolláhem Rúholláhem Chomejním. Od té doby uběhlo rovněž třináct let, kdy se zdálo, že největší nebezpečí pominulo.

Z Rushdieho života roku 2002 navždy odjely černé policejní jaguary, tedy jednotka britské tajné služby, která spisovatele chránila stejnými opatřeními jako britskou královnu a premiéra. Autor, kterého na Twitteru sleduje přes milion čtenářů, dodnes celému světu líčí úlevu, s jakou v Londýně poprvé po letech vykročil na ulici jako svobodný člověk a udělal to nejsvobodnější, co ho napadlo − mávnul na projíždějící taxík.

Jenže poslední dobou se situace opět zhoršuje. Nejprve Írán před třemi roky zvýšil odměnu za Rushdieho hlavu na dva miliony liber. Letos nakladatelství Paseka v novém překladu vydalo Satanské verše, kvůli čemuž si tento měsíc Saúdská Arábie předvolala českého velvyslance, aby se pokusila vydání knihy zabránit. A když minulý týden pořadatelé Frankfurtského knižního veletrhu svěřili zahajovací projev Rushdiemu, Írán oznámil, že bude veletrh bojkotovat.

„Fatva imáma Chomejního odráží naše náboženské přesvědčení a nikdy nepomine,“ sdělil státním agenturám náměstek íránského ministerstva.

Spisovatel do Frankfurtu přesto přijel a veletrh zahájil nesmírně silným projevem o svobodě slova. „Vydavatelé ani spisovatelé nejsou válečníci. Nemáme tanky, ale přesto musíme bránit linii,“ řekl na veletrhu Rushdie, podle něhož literatura jen zdánlivě nemá moc nad světem. „Ve skutečnosti nás nutí postavit se k fikci. Literaturou sami sebe vyzýváme, abychom nebrali svět vždy takový, jaký právě je. Abychom uměli čelit každému názoru, ústupku, strachu. Literatura je forma, která nezná strach.“

S tím úzce souvisí také anglicky právě vydaná kniha nazvaná Two Years Eight Months and Twenty-Eight Days, po sedmi letech Rushdieho první román pro dospělé a jeho vůbec první, který se výslovně dotýká náboženského fundamentalismu.

Rushdie si v něm představuje, že dobré a zlé skutky člověk nepáchá z vlastního rozhodnutí, nýbrž podle toho, co mu našeptávají kouzelní džinové − hodné i zlé, někdy dokonce komické bytosti, které občas přicházejí dělat paseku do světa lidí.

Podobně jako v Satanských verších to i tentokrát vede k sérii nadpřirozených událostí: od stárnoucího zahradníka, který jednoho dne začne levitovat, až ke zlému džinovi, jenž se vtělí do šéfa nejvýznamnější světové finanční instituce a začne pracovat na pádu demokracie. Ženské džiny, stvořené z kouře, velkolepě válčí s ohnivými mužskými džiny a snaží se zadusit jejich věčný plamen. Zlí čarodějové zvedají poklopy od kanálů a usekávají jimi hlavy bezvěrcům. A jedna džina se navzdory všem pravidlům, trochu jako Malá mořská víla, zamiluje do člověka a statečně bojuje za něj a potažmo za celé lidské pokolení.

Rushdieho vynalézavá představivost stvořila několik dějových linek, které se všechny sbíhají „u zdroje“, posmrtného názorového střetu arabských filozofů: al-Ghazálího, podle něhož má člověk žít v neustálém strachu z boha, a ibn Rušda neboli Averroese, který věří, že člověk se od boha postupně vzdálí a dovede náboženství skloubit s rozumem nebo vědeckými poznatky.

V zásadě jde tedy o střet mezi zastáncem fundamentální formy islámu a − řečeno s dobou − reformním muslimem, jak to Rushdie pro potřeby knihy zjednodušuje.

V tom střetu je snadné spatřit odraz samotného spisovatele, jehož otec kdysi začal používat příjmení Rushdie právě na počest „reformního“ ibn Rušda. A stejně snadno v něm lze spatřit paralelu k Islámskému státu, když džin poslaný filozofem al-Ghazálím na Západ dostává za úkol „rozsévat strach, neboť jen strach nasměruje hříšníka zpět k bohu“.

A tak zlí džinové stínají hlavy bezvěrcům, kamenují ženy, zakazují hudbu či umění, obydlují těla sebevražedných útočníků, a dokonce na východě Evropy separatisticky sestřelují dopravní letadla. „Sultanát džinů“, jenž v knize vzniká, je vlastně převlečený chalífát Islámského státu.

Rushdie ale − v knize, stejně jako ve svém projevu ve Frankfurtu − věří, že lidstvo se může ubránit, dokud si dovede porozumět, dokud o sobě umí vyprávět příběhy.

Znovu a znovu se v románu vrací princip příběhu schovaného uvnitř jiného příběhu, což „zrcadlí život, ve kterém jsou všechny naše příběhy součástí příběhů těch druhých a ty všechny zapadají do větších vyprávění o našem pokolení, naší zemi a našem vyznání“. A je jedno, jestli ty příběhy formálně vypráví Rushdie jako autor knihy, jedna z jeho postav nebo třeba tajemná krabička, kterou v knize hrdinové najdou a příběhy z ní „odlupují“ jako při loupání cibule. V jednom případě se tu dokonce podává příběh, který uvnitř jiného vypráví potetovaná umělkyně na večeru stand-up komedie.

„Všichni jsme vězni svých vlastních příběhů, každá rodina podléhá vyprávění svého rodu, každá komunita žije ve své vlastní verzi dějin, každý národ je otrokem své vlastní historie,“ vypočítává umělkyně a zdůrazňuje, že byť se lidé vraždí kvůli neshodám v těchto příbězích, „kdyby žádné příběhy neměli, možná by je to také zabilo“.

S tím souvisí i název knihy, v překladu Dva roky, osm měsíců a osmadvacet dnů, což je počet dnů, po něž v Tisíce a jedné noci Šahrazád vyprávěla příběhy krutému králi.

Zatímco Šahrazádiny příběhy jí ale život prodlužovaly, ty, které vypráví Salman Rushdie, jej na životě ohrožují. A přesto v závěru své knihy věří, že i nynější svět lidstvo přežije, dokud bude umět vyprávět. „Dokud budu moci svobodně říct člověku, který věří v boha, že já jeho přesvědčení nesdílím, a neohrozím tím svůj život,“ upřesňuje v rozhovorech Rushdie, který se dnes sám nehlásí k žádnému náboženství.

Je známo, že ajatolláh Rúholláh Chomejní nečetl Satanské verše, kvůli nimž Rushdiemu zničil život. Stejně tak je s největší pravděpodobností nečetl nikdo z těch, kteří v 90. letech zavraždili Rushdieho japonského překladatele, zastřelili jeho norského vydavatele, pobodali italského překladatele a při podpálení hotelu, kde se měl nacházet jiný překladatel, zabili desítky tureckých intelektuálů. Další desítky lidí byly zraněny při útocích na knihkupectví a novinové redakce nebo při protestech, kdy se Rushdieho knihy veřejně pálily ve Velké Británii, Pákistánu nebo v Indii.

O to bolestivější je slyšet právě Rushdieho konstatovat, že dnes je na tom svoboda slova hůř než koncem 80. let, kdy Satanské verše poprvé vyšly. Že kvůli napětí mezi Západem a muslimským světem je dnes Západ tak opatrný a politicky korektní, až by v podobné situaci raději zcenzuroval sám sebe, než riskoval potenciální urážku muslimů a rozdmýchání další vlny nenávisti.

To proto Rushdie šílel letos v lednu, kdy část významných světových spisovatelů odmítla podpořit udělení ceny za svobodu slova týdeníku Charlie Hebdo − ne proto, že by Rushdiemu urážlivé karikatury proroka Mohameda byly blízké, ne proto, že by snad chtěl sám urážet islám, ale protože mu přišlo, že se „z taktických důvodů“ obětuje princip.

Proto je důležité si také dnes připomínat odvahu překladatelů, knihkupců či diplomatů, díky nimž Satanské verše vyšly. To díky nim se Západ fatvě kolektivně postavil, to díky nim si dnes tento i Rushdieho nejnovější příběh může přečíst každý.

Stejnou statečnost letos prokázalo nakladatelství Paseka, když Satanské verše znovu přeložilo a vydalo. A byť se to zdá jako samozřejmost, je důležité rovněž sebevědomé prohlášení ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka směrem k Saúdské Arábii, že Česko nehodlá proti vydání knihy zasahovat, protože ctí svobodu slova. Malé, ale nepominutelné gesto, že v některých ohledech stále patříme na Západ.

Advertisements

2 thoughts on “Proč je důležité mít Rushdieho

  1. Satanské verše jsem si kdysi koupila v angličtině, ale Rushdieho jazyk je tak bohatý, používá spoustu metafor, no nedala jsem to. Takže si knihu teď koupím v češtině i proto, abych podpořila nejen Paseku, ale tak nějak si sama pro sebe vyjádřila podporu svobody slova. Je neuvěřitelné, co jsou náboženští fanatici schopni udělat. Vůbec jsem netušila, kolik lidí zemřelo kvůli tomuto románu!
    Je rok 2015 a lidé z různých kultur se stále ještě nedokáží povznést nad rozdílný pohled na svět, nechápou humor a nadsázku – to je smutné.
    Rushdiemu fandím a jeho knihy mám velmi ráda.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: