Philippe Claudel: Brodeckova zpráva

Nedávno jsem tu tvrdila, že se na blogu delší dobu neobjeví žádné povídání o knize, protože musím přečíst 1100 stránkový román Atlasova vzpoura. Nicméně s tak objemnou knihou se špatně cestuje, takže jsem si s sebou na cestu do Prahy vzala útlejší, pouze 250 stránkový román. A nelitovala jsem!

b1 b2 b3

Do pohraniční vesnice, která je izolovaná od okolního světa, jednoho dne nedlouho po konci války přijde tajemný cizinec, který se s místními moc nebaví, zajímá se o přírodu, maluje krajinu a vesnici a jediný, s kým se sblíží, je Brodeck. Ten je také později starostou obce vyzván, aby sepsal zprávu o tom, jak byl cizinec, kterému přezdívali Anderer, vlastně zabit. Brodeck začne pátrat a kromě zprávy začne tajně sepisovat také svůj příběh. Brodeck je Žid – Fremder, s cizincem má společné to, že není původem z vesnice – přišel tam jako malý chlapec se ženou, jež se ho tehdy ujala a zůstala s ním a stará se o jeho ženu Emélii a dcerku Poupchette. Během války byl Brodeck internován v koncentračním táboře, tato otřesná zkušenost ho velmi poznamenala. Transport, ztráta přítele, kruté zacházení s vězni, ztráta sebeúcty, snaha o přežití kvůli lásce k milované Emélii – to všechno je velmi sugestivně, ale zároveň poeticky vylíčeno.

Nechtěl jsem toho moc. Nejradši bych z vesnice nikdy neodešel. Hory, lesy, naše řeky, to všechno by mi stačilo. Nejradši bych se držel stranou vřavy světa, jenže kolem mě se spousta národů zabíjela navzájem. Mnoho zemí je mrtvých a jsou z nich jen jména v dějepisných učebnicích. Některé požraly jiné, rozkuchaly je, znásilnily, poskvrnily. A ne vždycky zvítězilo to, co je správné, nad tím, co je špinavé. Proč jsem musel, stejné jako tisíce jiných, nést kříž, který jsem si nezvolil, protrpět kalvárii, která nebyla zamýšlená pro má ramena a která se mě netýkala? Kdo se rozhodl šťárat se v mé temné existenci, odhrabat můj chabý klid, mou šedou anonymitu a hodit mě jako šílenou kouli do obrovské hry v kuželky? Bůh? Jestli ale existuje, jestli doopravdy existuje, ať se schová. Ať vezme hlavu do dlaní a sklopí ji. Možná že ho, jak nás kdysi učil Peiper, spousta lidí není hodna, ale dnes už vím, že ani on není hoden většiny z nás a že tvor mohl zplodit hrůzu, jen protože mu Stvořitel napověděl recept. 

Ve vesničanech jeho návrat vzbudil jen o to větší nedůvěru, již ho „pohřbili“ a na pomníku ve městě jej uvedli jako zesnulého. Poté, co začne psát zprávu, se od něj většina lidí odvrátí, někteří se mu naopak otevřou a osvětlí, proč se chovali tak, jak se chovali.

Nejdřív jsem nevěděla, kam příběh zařadit – jak geograficky, tak historicky. Popis života vesničanů spíše odkazoval na 19. století, ale odkazy na koncentrační tábor byly jasné. Vesničané byli prostí lidé, kteří byli nedůvěřiví ke všemu cizímu. Anderer v nich vyvolal svým chováním nepokoj, svými obrázky pak vyloženě nenávist a strach z dalšího odhalení jejich charakteru. Co se týkalo zla a krutosti, tak vesnice vždy vystupovala jako jeden muž – když poslali Brodecka do koncentračního tábora, vydali židovské dívky Fratergekeime, při vraždě Anderera i jeho zvířat. Brodeck pochopil, že by se jejich příští obětí mohl stát on sám, tak se svou rodinou vesnici opouští.

Jde se mi lehce. Jsem šťastný. Ano, jsem šťastný. Vrcholky hor kolem nás jsou moji spojenci. Ukryjí nás. Před chvílí jsem se u božích muk toho krásného podivného Krista obrátil, abych se naposledy podíval na naši vesnici. Obyčejně je na ni odsud moc hezký výhled. Vypadá tak malá. Domy působí jako hračky. Kdyby člověk napřáhl ruku, skoro by je mohl vzít do dlaně. Ale to ráno jsem nic takového neviděl. Ať jsem se koukal sebevíc. Nic jsem neviděl. Přitom nebyla mlha ani mraky, ani lehký opar. Dole prostě žádná vesnice nebyla. Vesnice už neexistovala. Vesnice, moje vesnice nadobro zmizela. A s ní i to ostatní, tváře, řeka, bytosti, trápení, prameny, pěšiny, po kterých jsem chvíli šel, lesy, skály. Jako by se kraj za mými kroky vytrácel i se vším, co obsahoval. Jako kdyby postupně, jak jdu vpřed, za mnou rozmontovávali kulisy, skládali pomalovaná plátna, zhášeli světla. Ale to nemám na svědomí já, Brodeck. Nemůžu za to, že to mizí. Nevyvolal jsem to. Nepřál jsem si to. Přísahám. 

Moc se mi to líbilo, ostatně jako všechny Claudelovy romány. Dokáže vnést poetiku i do popisů brutality koncentračního tábora nebo běsnění tupého davu. Skvělou práci odvedla také překladatelka Kateřina Vinšová.

Snažím se k těm chvílím co nejvíc přiblížit, i když bych nejradši ze všeho na ně zapomněl a utíkal, utíkal daleko s lehkýma nohama a vyčištěnou hlavou. Mám pocit, že nejsem pro svůj život stvořený. Chci říct, že mi život ze všech stran přetéká, že není na míru člověka, jako jsem já, že je naplněn příliš mnoha věcmi, přliš mnoha událostmi, příliš velkou bídou, příliš velkou slabostí. A co když je to moje chyba? Co když sám neumím být člověkem? Co když neumím vzít, nebo nechat, vybrat si. Nebo je to možná chyba století, ve kterém žiju a které je jako velký trychtýř, do něhož se vylévá všechno přebytečné z našich dní, všechno, co řeže, stahuje z kůže, drtí a seká. Někdy mám pocit, že mi hlava už už vybuchne jako soudek střelného prachu. 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s