Julia Franck: Zády k sobě

Román současné německé spisovatelky inspirovaný autorčiným strýcem, matkou a babičkou sochařkou Ingeborg Hunzinger, vypráví příběh dvou sourozenců – Elly a Thomase, kteří žijí v padesátých letech minulého století na okraji Berlína ve východním Německu. Jejich matka Kathe je sochařka, kromě dvou starších dětí má i dvojčata, ta však žijí u pěstounů. Kathe je chladná, až zlá. O své starší děti se nestará, využívá je pouze jako levné služebné a Thomase, kterého má očividně raději než Ellu, také jako model pro své sochy. V domě občas pořádá večírky pro kolegy komunisty a vede plamenné řeči o světlých zítřcích. Byla Židovka, se svými rodiči se nestýkala, snažila se „očistit“ sňatkem s mužem, který přežil koncentrační tábor – byl pro ni národním hrdinou, ale po několika letech ho vyhnala z domu.

zks I. zks II zks III zks IV

Ella a Thomas mají jen jeden druhého. Na začátku románu je jim 11 a 10, na konci o osm let víc. Čekala jsem, že příběh vyústí v něco podobného jako v Betonové zahradě. Vůbec by mě to nepřekvapilo – nebyli schopni citových projevů k nikomu jinému než k sobě navzájem. Thomas byl citlivější, chytřejí než Ella, které na budoucnosti nezáleželo – neměla plány co se týče povolání, Thomas chtěl být novinářem, psal básně, ale matka mu to nechtěla dovolit, podle ní to bylo zbytečné povolání, chtěla z něj mít nejdřív geologa a pak lékaře. Dceři vyčítala lenost, obviňovala ji, že jí krade věci a je budižkničemu. Ella zmalomyslněla, toužila po matčině lásce, ale ta něčeho takového nebyla schopna. Občas se jí snažila vzdorovat, ale k ničemu to nevedlo. Nemohla se jí ani svěřit s tím, že byla zneužívána jejich podnájemníkem – tajným policistou, který u nich špehoval jejich bohémské hosty a příbuzné žijící v zahraničí.

Bylo to velmi smutné, lyrické, autorka má velký smysl pro detail, máte pocit, že cítíte vůně, chlad, touhy hlavních hrdinů, beznaděj, trápení. Některými pasážemi mi Zády k sobě připomnělo knihu O spánku a mizení od další německé autorky – Kathariny Hagena. Z celého příběhu čiší bezvýchodnost. Thomas touží po svobodě, cítí se uvězněný, bezmocný. V podobném duchu se ponese i autorčin oceňovaný román Polednice. Časem si ho přečtu, ale ne hned – dva tak depresívní příběhy krátce po sobě bych těžce snášela.

Reklamy

4 thoughts on “Julia Franck: Zády k sobě

  1. No vida, tak to zní opravdu hodně depresivně. Mám takový pocit, že se této knize vyhnu.
    Ale díky za to, že jsi mě mimoděk upozornila na knihu O spánku a mizení od Hageny. Četla jsem od ní Chuť jablečných jadérek, což se mi moc líbilo, ale nevěděla jsem, že od ní u nás vyšla i další kniha! Určitě se po ní podívám 🙂

    To se mi líbí

    1. Líbil se mi autorčin styl psaní, určitě si někdy v budoucnu přečtu i její další román, ale teď opravdu ne, teď si odpočinu u něčeho asi ne zrovna veselého (já takové věci nečtu), ale aspoň ne tak temného.
      Já jsem ještě Chuť jablečných jadérek nečetla, ačkoliv bych chtěla. V místní knihovně to nemají, tak si to asi nechám půjčit v rámci meziknihovní výpůjčky. Psala jsi o tom na svém blogu? Zajímal by mě tvůj názor.

      To se mi líbí

      1. Myslím, že jsem někam psala recenzi na Chuť jablečných jadérek, ale už si nemůžu vzpomenout, kde skončila 😀 Možná se válí někde na webu Easymagazinu, na blogu každopádně není.
        Ale mám z té knihy celkem silný dojem i několik let po přečtení. Vyrovnávání se s minulostí, síla vzpomínek a síla zapomínání, přetváření našich vzpomínek během času… Je to opravdu dobrá kniha se silnou atmosférou, doporučuju.

        Liked by 1 osoba

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s