Láhev vodky a dva gramy kokainu denně

Velmi vtipný fejeton Ivy Roze z Hospodářských novin. S lecčím z něj jsem se ztotožnila 🙂

  • Dala jsem si předsevzetí, že nebudu usínat v kině.
  • Hlavně u artových zahraničních filmů.
  • Ani u těch, kdy hlavní hrdina stráví třetinu filmu tím, že se zamyšleně dívá z okna.
Usínání

Pro boha živého, ať už se ten chlap aspoň pohne! Ať přestane významně mrkat a něco udělá. Ať típne tu cigaretu a přestane zírat do stolu. Nebo ať řekne aspoň nějakou souvislou větu. Ať se v tom filmu prosím prosím něco začne dít. Nebo usnu. A taky že jsem usnula. Opět.

Od té doby, co jsem si řekla, že se naučím milovat artové zahraniční filmy a neusínat u nich, si vedu čím dál hůř. Za poslední měsíc jsem viděla tolik bizarních − ač kritiky oceňovaných − snímků, že bych mohla dělat školení na téma „Jak správně držet cigaretu a vydechovat kouř co možná nejfotogeničtěji“. Nicméně ani pravidelné chození do nezávislých kin na nezávislé filmy mi v kinematografické narkolepsii nepomohlo. Naopak. Momentálně jsem na tom tak, že usínám, jen když někde zahlédnu písmena Lars von Trier.

Nevím, jestli si režiséři artových filmů uvědomují, že ne všichni jejich diváci berou tolik drog jako oni sami. Režisér von Trier například při nedávném rozhovoru v Dánsku uvedl, že jeho recept na kreativitu je „lahev vodky a dva gramy kokainu denně“. To leccos vysvětluje. V Karlových Varech na filmovém festivalu by možná měli rozdávat kokain hned při akreditaci. Já jsem tam letos například viděla tři filmy a usnula u tří z nich. A to jsem vždycky opovrhovala hollywoodskými konci à la „a žili spolu šťastně až do smrti“. Očividně nejsem zas až takový filmový fajnšmekr, jak jsem si myslela.

Jenže uznejte. Jeden z těch filmů, které jsem viděla, respektive prospala, byl například libanonský snímek o chlápkovi, který má jakousi spavou nemoc, takže pořád usíná. Jinými slovy, hlavní hrdina ten film taky prospí! A když je náhodou vzhůru, tak dělá stejně dost ospalé věci. V jedné proklatě dlouhé scéně si například dává do oka kontaktní čočku. Opatrně ji uchopí, podívá se na ni a pak ji vloží do levého oka. A zakape. V momentě, kdy tahle nekonečná scéna skončila a já na sebe byla tak pyšná, že jsem to celé přečkala a neusnula jsem, hlavní hrdina vzal druhou čočku a celý proces opakoval ještě s pravým okem. A pak usnul. A s ním i polovina kinosálu v hotelu Thermal. Naštěstí tam mají nejpohodlnější sedačky z celého festivalu, takže tam se spí úplně nejlíp. Doporučuju.

Pak jsem viděla jakýsi indický film o absurditě tamních soudních procesů, prezentovaný sérií nekonečně dlouhých scén od soudu. Nějaký čas jsem si myslela, že je to celé tak trochu meta a že ten režisér chtěl prezentovat neefektivní justiční systém neefektivní filmařinou, ale pak jsem usnula, tak nevím, jak to celé dopadlo. Podle toho, co jsem se dočetla druhý den, konec dával ještě menší smysl než celý film. A to je co říct.

No a pak tam byl ten dánský film, ze kterého jsem měla největší strach. Skandinávské filmy nebývají zrovna pro lidi, kteří se chtějí v kině bavit nebo nedejbože odreagovat od problémů. Tenhle kousek začínal scénou, ve které dánští kolonialisté v africké Guinei močili na hlavu svému kolegovi. U toho se dalo klimbnout jen těžce. Jenže pak přišly malebné záběry afrických kávovníků, sluníčko, moře, domorodci běhající kolem ohně, líbivá hudba a ještě líbivější hlavní hrdina, takže jsem usnula při představě, že jsme se vzali a odstěhovali se do Guineje a sázeli tam spolu kávovníky. Vzbudila mě až nějaká rána a pak už jsem neusnula, protože do konce filmu už se tam můj budoucí manžel objevoval v podstatě jen nahý. Díky tomu jsem pro změnu nemohla dvě celé noci spát vůbec. (Poznámka pro ženy: tenhle film doporučuji neprospat. Na Jakoba Oftebra je hezký pohled i v těch sáhodlouhých scénách, kdy je nemocný nebo se prostě jen záhadně mračí.)

O víkendu se chystám absolvovat maďarský film Satanské tango. Trvá sedm a půl hodiny a odehrává se v komunistické vesnici, kde pořád prší a kromě toho, že je z toho všude bahno, se tam nic moc jiného neděje. Snažím se k tomu přistupovat optimisticky. Aspoň budu mít spoustu času představovat si, jak tam s Jakobem sázíme kávovníky. A jestli neumřeme nudou, budeme žít šťastně až do smrti. A když ne, tak o tom natočíme film.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: