Julian Barnes: Historie světa v 10 a 1/2 kapitolách

O Julianu Barnesovi by se dalo říct, že je chameleonem britské literatury. Je posedlý vztahem fikce a světa faktů, hledáním historické pravdy, nenávratností historie jako takové a především nevěrohodností všech děl, jež se právě historií zabývají. Podle Barnese jsou to vždy neúplné a manipulující pokusy jak oživit něco dávno minulého, které jsou bezvýhradně založeny na lidských, tedy nepřesných záznamech, a které rovněž neblaze ovlivňuje osoba autora, který se daným tématem zabývá.

– Historie je jen další literární žánr.

– Biografie dělají lidské životy mnohem zajímavější, než ve skutečnosti jsou.

– Objektivní pravda neexistuje.

– Historie je jen mýtus.

Tyto citáty z Barnesových děl asi nejvěrněji vystihují, co měl autor na mysli. Není pro něj důležité, co je v jeho románech fikcí a co čerpá ze skutečných historických zdrojů: obojí stejně není pravdivé, pokaždé je to jen část, jedna z verzí toho, co se skutečně odehrálo. Tím pádem nelze pravdivě zaznamenat historii, lze ji pouze přepsat a předložit ji čtenáři. Vždy to však bude nové dílo, kterému se nedá věřit a které tu je pouze pro potěchu čtenáře. „V knihách je člověku všechno vysvětleno, v životě nikoli. A vůbec se nedivím, že někdo dává přednost knihám. Knihy dodávají životu smysl,“ říká jedna z postav Flaubertova papouška (zdroj: iliteratura.cz)

Historie světa v 10 ½ kapitolách je rozdělena do kapitol, které mají určité společné prvky. V první kapitole se z pohledu červotoče dozvídáme pravdu o Noemově arše. Ta, stejně jako červotoč, je pak zmíněna víceméně ve všech dalších kapitolách. Dalšími společnými prvky jsou otázky spojené s vírou v Boha, voda, víno, objevování nových světů, ztroskotání (ať už skutečné nebo v přeneseném slova smyslu – neúspěch ve vztahu, krach výzkumné výpravy, ztráta ideálů) nebo hora Ararat. Kapitoly se odehrávají v různých časových obdobích. Třetí kapitola nazvaná Náboženské války, kterou jsem teda přeskočila :), je založena na soudních procesech s krysami! Jiná je založena na rozboru ztroskotání lodi a obrazu podle této události namalovaného. Kapitola Vsuvka by se dala chápat jako esej na téma láska. Nebylo to snadné čtení, ale bavila mě ta hra se čtenářem – věříš mi? Cítíš to také tak? Myslíš si totéž? Pro čtenáře, kteří se orientují v bibli, bylo čtení určitě větším zážitkem, museli tam najít mnohem víc odkazů než já a museli pro ně být určitě i zábavnější. Tato kniha by se dala chápat jako hra právě kvůli tomu hledání spojujících prvků a odkazů. Obdivuji autora a jeho obrovský rozhled, práci s jazykem, tato kniha byla jako symfonie o několika větách. Fakt paráda. A smekám před překladatelkou Evou Klimentovou, určitě se musela potýkat se spoustou překladatelských oříšků.

Mě jako nevěřící hodně pobavila následující pasáž:

…. Jako ve většině Starého zákona je v něm ochromující nedostatek svobodné vůle. Bůh má v ruce všechny karty a vždycky má navrch. Jediná nejistota je, jak bude Hospodin tentokrát hrát: začne se dvěma trumfy a skončí s esem, začne s esem a skončí se dvěma trumfy nebo je všechny smíchá? A jelikož s paranoidními schizofreniky člověk nikdy neví, na čem je, dává tento prvek příběhu určitý odpich. Ale jak máme tu záležitost se skočcem pochopit? Jako logický argument není příliš přesvědčivá: každému je jasné, že mezi ricinovníkem a městem se sto dvaceti tisíci obyvateli je nebetyčný rozdíl. Leda že by právě tohle byla ta pointa, a Bůh východního Středomoří si svého výtvoru necení výše nežli rostlinné hmoty.

Pokud prozkoumáme Boha nikoli jako protagonistu a morálního tyrana, ale jako autora tohoto příběhu, musíme mu dát horší známku za zápletku, motivaci, napětí a charakteristiku postav. Ale v jeho rutinní a značně podivné moralitě je jeden senzační záchvěv melodramatu – ta záležitost s velrybou. Technicky vzato, po stránce kytovců to není vůbec dobře propracované: to zvíře je evidentně stejným pěšákem jako Jonáš a jho prozřetelností řízené zjevení právě v okamžiku, kdy lodníci házejí Jonáše přes palubu, příliš silně zavání po deus ex machina. Načež se obrovská ryba z příběhu nenuceně vypaří, když se její funkce ve vyprávění naplní. Dokonce i skočec z toho vychází lépe než nebohá velryba, která není ničím víc nežli plovoucím vězením, kde Jonáš tráví tři dny a očišťuje se od pohrdání svým nadřízeným. Bůh lousknutím prstů posouvá odulou kartouzu sem a tam jako admirál, který si hraje na válku a pošťuchuje svou flotilu přes mapy moří.

obraz Gericault: Prám medúzy

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s