Volker Weidermann: Ostende 1936 – Léto přátelství

Tento krátký román mě nezaujal, očekávala jsem něco jiného, méně politického, více zaměřeného na literární tvorbu. Jenže příběh se z větší části odehrával před druhou světovou válkou mezi angažovanými intelektuály, kteří museli opustit svou vlast kvůli původu či tvorbě, takže tam musela být všudypřítomná válka, intelektuální spory týkající se války, rozdílných politických postojů. Možná byla chyba číst o autorech, jejichž dílo jsem neznala. O Zweiga jsem se kdysi pokoušela, zkusila jsem jeho povídky, ale nešlo to, bylo to na mě moc temné a těžké. Navíc mi ani jeden z pánů nebyl zrovna dvakrát sympatický. No nevadí, netrápila jsem se dlouho, kniha má jen necelých 160 stran. Tady je velmi pěkná recenze z webu http://www.iliteratura.cz z 16.1.2015:

Poslední dobou u nás vyšlo několik knih, které se snaží v hutné zkratce postihnout střetávání několika slavných historických osobností v omezeném časovém úseku. Emocionální silou mezi těmito publikacemi vyniká Ostende 1936 – Léto přátelství. Jejím autorem je německý literární kritik a novinář Volker Weidermann (1969). Jde o jeho čtvrtý, v jeho rodné zemi nejprodávanější titul, přičemž tento úspěch si publikace nepochybně zaslouží.

Autor citlivě i s jemnou ironií líčí, jak se v belgickém přímořském letovisku schází skupina německých autorů. A to ne ledajakých, ale jen těch, kteří už v Hitlerově Německu nemají domov a jejichž knihy tam jsou zakázány, či dokonce ničeny. Jsou to Stefan Zweig, Joseph Roth,Irmgard Keunová, E. E. Kisch a Ernst Toller, A. Koestler a Hermann Kesten. Ti všichni utíkají před nacismem, kterému nejen nepropadli, ale ani jim to kvůli jejich rasovému původu nebylo umožněno. Což je ale nechrání před jinými sebeklamy: komunistickým u E. E. Kische a monarchistickým v případě Rotha, i když ten si prý bolestně uvědomoval, že jde jen o krásný sen či dětskou víru. Autor retrospektivně líčí i pokušení splynutí s davem uprostřed celonárodního válečného nadšení, které může poskytnout i bezvýznamné osobě pocit smyslu a přináležitosti. Při vypuknutí první světové války mu podlehl Stefan Zweig.

Většina postav z polodokumentární prózy Ostende však tuto přináležitost hledá nikoli v abstraktních politických idejích nebo v nadosobním kolektivu, ale v osobních vztazích. Některá z těchto partnerství přitom na dobové pozorovatele a účastníky působila velmi neobvykle. Už při prvním podání ruky mezi stárnoucím Josephem Rothem a mladou spisovatelkou Keunovou (1905–1982) prý její kůže „okamžitě řekla ano“ a vznikla tak láska „stejně překvapivá, jako je přátelství mezi milionářem Zweigem a zkušeným alkoholikem Rothem bizarní“. Podle autora tito dva hroutící se muži tehdy našli oporu jeden v druhém, byť jen na krátkou dobu.

Weidermannovy postavy lásku a porozumění a jejich spásnou moc nejen zoufale hledají, ale současně před jinými citovými i manželskými závazky prchají. Většinou totiž vědí, že v nich nenajdou dokonalé splynutí duší. Kupříkladu Keunová jistému svému dlouholetému ctiteli napsala, že by se raději nechala umlátit k smrti, než by prožila celý život vděčně a poníženě po jeho boku. Zároveň se však ženské postavy, které defilují na scéně Weidermannovy knihy, vědomě ukazují jako slabší, aby se jejich muži mohli cítit silnější. Vztah k partnerovi je přitom zcela nezbavuje záblesků krutě věcného rozumu. Tak si Zweig bolestně uvědomoval, jak Rotha ničí alkohol – vztah s Keunovou prý v tomto směru nepomohl, spíše naopak. Proto dokonce v jednom listu napsal, že by si člověk skoro přál, aby Rotha zavřeli do vězení, protože pravděpodobně neexistuje jiná možnost, jak jeho závislost zmírnit. I když se zúčastnění snaží tvářit se bezstarostně, všichni žijí v nejistotě a ohrožení. Jeden z nich má dokonce v kufru trvale přibalenou oprátku, aby měl „možnost konce kdykoli otevřenou“. A další v soukromí pláčou, ale na pohlednicích pro ostatní jásají.

Vše, co jeho hrdinové prožívají, bere autor vážně a snaží se to na základě dochovaných svědectví polodokumentárně rekonstruovat s empatií a přiměřenou dávkou sentimentu. Ačkoli si místy neodpustí mírně zlehčující tón, třeba když píše, že jeden ze vztahů, které tehdy Zweig prožíval, se velmi podobá literárnímu příběhu à la Stefan Zweig: je to vlastně „historka, o níž bude možné později psát“. Většinu díla už má ale Zweig v tuto chvíli za sebou, protože šest let nato spáchá sebevraždu, a ještě méně času zbývá jeho příteli Rothovi.

oste vw

Reklamy

4 thoughts on “Volker Weidermann: Ostende 1936 – Léto přátelství

  1. Zní to zajímavě. („Autor retrospektivně líčí i pokušení splynutí s davem uprostřed celonárodního válečného nadšení, které může poskytnout i bezvýznamné osobě pocit smyslu a přináležitosti.“ – to mě v poslední době hodně zajímá…)
    Ale úplně souhlasím, že číst o autorech, které neznáme a nemám je načtené, moc nemá cenu, taky by mě to moc nebavilo.

    To se mi líbí

    1. Intelektuálové vždycky všechno intenzivně prožívají a ta doba k tomu byla přímo stvořená – dělo se toho tolik, k čemu se mohli vyjadřovat, proti čemu mohli bojovat nebo se účastnit. Zweig byl ještě celkem v pohodě, ale Roth si stále jen slabošsky stěžoval, ač ke Zweigovi vzhlížel, připadalo mi, že mu i záviděl a to se pak obrátilo v zášť vůči jeho velkému vzoru.
      Chystám se na román 1913: Léto jednoho století, trochu se obávám, aby to nebylo podobné 😦

      To se mi líbí

      1. Četla jsem to 1913 a počáteční koncept mě nadchl, ale pak mě to začalo nudit a musela jsem se k dočtení vyloženě nutit a právě mám obavy, že tohle BUDE to stejné :))

        To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s