Ruth Rendell: Portobello

O Ruth Rendell jsem nikdy neslyšela. Překvapilo mě, jaká je to uznávaná spisovatelka. Patří k nejproduktivnějším a nejprodávanějším britským autorům. Za své dílo získala spoustu ocenění, mimo jiné třikrát cenu E. A. Poea, dvakrát Zlatou dýku a v roce 1991 Diamantovou dýku Královské literární společnosti za celoživotní dílo. V roce 1997 byla za zásluhy povýšena do šlechtického stavu. Spousta jejích románů byla zfilmována. Podle jejího románu Live Flesh natočil Pedro Almodovar film Na dno vášně!!! To mě opravdu překvapilo a zajímalo by mě, kolik toho do filmu vložil Almodovar a kolik toho pochází z pera paní baronky 🙂 Letos v lednu měla vážné zdravotní problémy, novější informace jsem nikde nenašla, takže předpokládám, že je v pořádku. 

Román Portobello z roku 2008 se odehrává v mé oblíbené čtvrti Notting Hill. Eugene – majitel galerie najde obálku s penězi a vyvěsí ve čtvrti oznámení, že peníze hodlá vrátit jejich majiteli. Tím je Joel Roseman – mladík s psychickými problémy, kterého otec milionář vypudil z domu a on vede nudný život ve starém temném bytě se zataženými závěsy. Peníze ztratí při srdeční příhodě. Eugena zkontaktuje pár lidí, mezi nimi i mladý nezaměstnaný podvodníček Lance. Mladík žije se strýcem Gibem – členem církve Děti Zabulonu. Strýc byl za svého života mnohokrát ve vězení za krádeže, při posledním pobytu ve vězení se obrátil na víru. Je to nepříjemný člověk – lakomec, sobecký silný kuřák, který žije jen svou vírou a prasynovce jen kritizuje. Ono se nakonec není čemu divit – Lance je líný hlupák. Svou bývalou přítelkyni Gemmu, s níž má malého syna, zbil, když ho nutila, aby si našel práci. Lance při návštěvě Eugenova domu zacítí příležitost k obohacení se, později vykrade i dům Eugenovi sousedky. Peníze oprávněnému majiteli nakonec vrátí Eugenova snoubenka – doktorka Ella. Joel si ji vybere za svou ošetřující lékařku, ona se ho snaží přimět k tomu, aby vyhledal pomoc psychiatra, protože po zotavení se z operace Joel tvrdí, že zažil klinickou smrt, při níž ho anděl Mithras vyprovodil z posmrtného života, ale už se nevrátil zpátky a zůstal s ním.

Moc se mi líbily popisy ulic, domů, atmosféry ulice protínající čtvrť Notting Hill od jihu k severu. Měla jsem pocit, jako bych s Lancem těmi ulicemi chodila, nahlížela do oken.

Ulice Portobello se mění jen velice málo. Mluví se o tom, že zavřou obchod Woolworths a na jeho místě postaví vysoký činžák s parkovištěm, také prý některé nákupní pasáže přestaví na byty, aby se uspokojila vysoká poptávka po ubytování. Kromě toho se prý budou přejmenovávat staré hospody, protože nikdo už dnes neví, kdo to byl Hrabě z Lonsdale, tím méně pak Princ Bonaparte, a lidé, kteří mají rádi změnu, se piřklánějí nejspíše ke jménu módního řetězce Slimák a salát. Ale většina z toho jsou jen klevety a nic z nich nakonec nebude. V sobotu dopoledne se mladí lidé vyhrnou ze stanice metra Notting Hill Gate a od zastávky autobusů číslo sedm a dvacet tři a zamíří do Portobella, aby tam utratili svou týdenní mzdu u stánků a v obchůdcích, za mýdla a korálky a šály a bylinky a všechny parfémy Arábie. Pak se posadí v předzahrádkách na chodnících a popíjejí capuccino, latté a Chardonnay. Staří lidé se sem vypravují s taškami na kolečkách, protože to tak dělalai odjakživa, protože pokud bydlíte někde v okolí, nakupovat se chodí na Portobello. Shlukují se tu malíři graffiti, zlodějíčci i nebezpeční lupiči. Opatrní majitelé obchodů stahují přes výlohy rolety z vlnitého plechu, než večer odejdou domů. A vprostřed noci všechno utichne a ulice Portobello připomínající stonožku se zhluboka nadechne a připraví se na další den.

Nicméně podrobné líčení všeho, co se v příběhu dělo, začalo být postupem času otravné. Slaboch Eugene závislý na čokoládových pastilkách, jeho neschopnost svěřit se milence se svou podivnou závislostí byl nudný, ničím nezajímavý patron váhající, zda je sňatek to pravé a zda ho to nepřipraví o jeho svobodu. O jeho snoubence Elle jsme se dozvěděli víceméně jen tolik, že to byla spořádaná žena s blížící se čtyřicítkou na krku, která Eugena milovala a těšila se na jejich pokojnou budoucnost. Lance a jeho neustálé přemýšlení o tom, jak se dostat bezpracně k penězům a co nejdál od toho primitivního bigotního strýce a o návratu k bývalé přítelkyni a synovi. Joel Roseman – psychicky narušený mladík, kterého díky nešťastné události otec vyhnal z domu a on se o sebe nebyl schopen pořádně postarat, najít si práci, přátele, nějak se zabavit – oh, jak jsem ho nesnášela. Když nad tím tak přemýšlím, tak mi žádná z postav nebyla sympatická, snad jen doktorka Ella, ale té byl věnován minimální prostor.

Rendell píše velmi čtivě, ale mohla by být stručnější, aby měl příběh větší spád a čtenář se netrápil. Kniha má necelých tři sta stran, ale četla jsem ji dlouho, protože jsem ji několikrát odložila, abych si odpočinula. Půjčím si od ní ještě nějakou další knihu, abych mě buď přesvědčila o tom, že si svou pověst jedné z nejlepších autorek detektivek současnosti zaslouží, nebo že mě její rozvláčné vyprávění nudí.