P. G. Wodehouse: Henry a jeho hosté

Do češtiny poprvé přeložený humoristický román P. G. Wodehouse vypráví o problémech Henryho Paradena – dědice chátrajícího venkovského sídla. Henry je svobodný pohledný padesátník, který zde žije sám. Občas ho navštěvuje pohledná neteř Jane. Její bratr – Henryho synovec Algy, zde není vítán, neboť je to chronický lenoch se spoustou bláznivých nápadů, které ovšem nemůže zrealizovat bez peněz a jedna nevrácená půjčka je právě důvodem toho, že ho strýc od sebe odvrhl. Jednoho dne strýc Jane oznámí, že pozval na návštěvu Američana Wendella Stickneyho – vzdáleného příbuzného. Ten přijede i se svou tetou Kelly – bývalou tanečnicí ve varieté. Její chování Wendella pobuřuje a proto ji do Anglie vezme s sebou, aby ji měl pod kontrolou. Wendell sbírá starožitná těžítka, na jedno nádherné narazí u Henryho a nabídne mu za něj 1000 liber. Strýc ho však nemůže prodat kvůli jistým zákonům, tak tetu Kelly napadne, že by mohli předstírat, že to těžítko bylo ukradeno. Do svého plánu však nezasvětí Jane, která na krádež přijde, okamžitě jí dojde, kdo ji spáchal a rozhodne se jednat, čímž spustí roztomilý kolotoč nedorozumění a spikleneckých plánů 🙂

Bylo to vtipné a roztomile naivní. Všechny postavy jsou kultivované, sympatické, chápavé a mají smysl pro humor. Byl by to dokonalý svět, kdyby hlavní mužské postavy neměly problémy s penězi. Autor nezabíhá příliš do podrobností, není to také žádný psychologický román, dozvíme se, jaké mají postavy nejvýraznější povahové rysy a hlavní důraz je kladen na samotnou akci.

Mám ráda romány, seriály či filmy z předválečné Anglie, miluji jejich atmosféru. Ta jejich zdvořilost, roztomilé předsudky a zásady spojené s dodržováním společenské hierarchie a konvencí. Dámy a pánové nosící klobouky a rukavice, hovory o počasí, odpolední popíjení čaje, večerní sklenička jemné lihoviny. A jejich suchý humor 🙂 Wodehousovi romány se u nás začaly vydávat v polovině 20. let minulého století. Jeho postava komorníka Jeevese se stala předlohou pro Jirotkova Saturnina, který poprvé vyšel v roce 1942. Tento „typicky anglický“ komorník se vlastně skoro v ničem od svého předobrazu neliší: je také mnohem inteligentnější a po všech stránkách schopnější než jeho pán, je schopen předvídat všechna jeho přání i svízele, do kterých se dostane, na každou situaci má dokonalý plán, který vždycky vyjde, neboť přemýšlí několik pomyslných tahů dopředu. Stejně tak do wodehouseovského panoptika přesně zapadají i další Jirotkovy postavy. Tedy Saturninův mladý pán, u kterého přesně nevíme, odkud čerpá finance, zprvu nedosažitelná, nakonec však získaná slečna Barbora, nesnesitelná teta Kateřina, její syn, nafoukaný nekňuba Milouš, a nakonec i dědeček, který není lordem jen proto, že u nás nikdy žádní lordové prostě nebyli.

Román Henry a jeho hosté je mým prvním setkáním s autorem. Pelham Grenville Wodehouse (1881-1975) po studiích na londýnské Dulwich College pracoval dva roky v bance. Svým založením a nadáním nebyl ovšem bankovní úředník, a tak si záhy začal vydělávat na živobytí jako novinář, povídkář a v časopisu Globe měl pravidelný sloupek Na okraj. Před druhou světovou válkou odešel do Spojených států, kde prodal časopisu Saturday Evening Post román na pokračování. Po dalších pětadvacet let zůstal pak tomuto časopisu věrný a téměř všechny romány se nejdříve objevily právě tam. Byl spoluautorem libret k osmnácti muzikálům; navíc k četným povídkám a románům, kterých napsal přes devadesát. Od roku 1924 žil hlavně ve Francii a ve Spojených státech, jichž občanem se stal v roce 1955. Do šlechtického stavu byl povýšen krátce před svou smrtí ve věku třiadevadesáti let. Ani P. G. Wodehousovi se ovšem rány osudu nevyhnuly, zažil těžké poválečné období, kdy jej obviňovali z kolaborace, dokonce zrady. Přestože se ho kromě jiných zastávali takoví spisovatelé, jako byl Evelyn Waugh nebo George Orwell, vedla právě štvavá kampaň proti němu k rozhodnutí z Británie nadobro odejít. Přesto bude navždy rytířem anglické literatury a jeho dílo symbolem staré dobré Anglie a zašlých časů, které není na škodu si někdy připomenout. Jeho romány byly a jsou překládány do mnoha jazyků a jeho věhlas mu nakonec vynesl v Anglii uznání v podobě šlechtického titulu.S humorem sobě vlastním posléze podotkl, že mu už netřeba o nic usilovat, neboť se stal rytířem a v muzeu Madame Tussaudové je jeho vosková figurína. Tento mistrovský vypravěč, jehož hřejivý humor neztratil léty svůj vtip, zemřel na svátek sv. Valentýna v třiadevadesáti letech.

„Pan Tarvin vyjádřil lítost nad tím, že s vámi nemůže hovořit, slečno. Požádal mne, abych vyřídil, že vám posílá nějaké dobré knihy“. „Děkuji, Ferrisi“. „Děkuji, slečno“, odvětil Ferris a zase se zarmouceně vzdálil, jako by kráčel za rakví drahého, nezapomenutelného přítele. „Proč ti posílá dobré knihy?“ podivil se Henry a Jane se zasmála. „Snaží se mě zušlechtit. Při obědě jsme mluvili o knihách a on chtěl vědět, co mám nejradši. Řekla jsem, že thrillery. Asi si vzpomeneš, nedávno jsem si doporučila Smrtelně vážného vraha. Od nějaké ženské, zapomněla jsem jméno. Četla jsem to jedním dechem.“ „Já taky tak, nemohl jsem to odložit. To mi připomíná, slíbil jsem vikáři, že mu ten román půjčím“. „Pan vikář čte thrillery?“ „Náruživě.“ „A přitom je to takový seriozní teolog, pracuje prý na spisu o svatých Otcích. ŠKoda, že jsem to nevěděla při té diskusi s Tarvinem. Doporučila jsem mu Smrtelně vážného vraha a on mě nemilosrdně zepsul.“ „Jak si počíná, když psuje?“ „Silácky, a pomáhá si plnovousem. Vystrčil na mě bradu a řekl: ,Drahá slečno, jak muže někdo skutečně číst knihu nazvanou Smrtelně vážný vrah?´ a já jsem mu řekla, že jsem ji četla jedním dechem, a on na to zasyčel a pravil, že mám politováníhodný vkus. Mohla jsem mu vpálit do tváře vikáře, kdybych to o něm věděla. To se těším, co mi asi posílá? Jistě to bude zatraceně poučné. Víš, co on na mě zkouší, Henry? Prokoukla jsem ho. Chce mě reformovat.“ „To je absurdní, v dnešní formě jsi dokonalá.“

11 12 13 14 15 1617 18

Advertisements

2 thoughts on “P. G. Wodehouse: Henry a jeho hosté

  1. Četla jsem jednu knihu ze série – a přiznávám, že už ani nevím, která to byla. Prostě mě to vůbec nenadchlo. Začala jsem ji číst, protože jsem slyšela, že se tu inspirovat Jirotka – a Saturnina miluju. Tak nevím, proč mě tahle knížka vůbec nezaujala a připadala mi oproti Saturninovi jako slabý odvar. Možná bych měla někdy vyzkoušet jinou knihu ze série, jestli na nich přece jenom něco není 🙂

    To se mi líbí

    1. Mně to se to líbilo, takže si určitě ještě nějaký román přečtu, ale myslím, že to už pak bude takové na jedno brdo. Od tohoto jsem nic nečekala, takže jsem byla velmi mile překvapena.
      Saturnin je má oblíbená klasika. Jestli se Jirotka inspiroval Wodehousovým Jeevesem, tak to bude určitě skvělé. V článku, který vyšel u příležitosti vydání tohoto románu psali, že překladatel odvedl skvělou práci, tak se na to těším i z této stránky 🙂

      To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s