Malevil a pár dalších post-apokalyptických příběhů

Nechápu, jak je možné, že jsem o této knize nikdy dřív neslyšela! Dozvěděla jsem se o ní až nedávno díky facebookové skupině Co čteme – po velmi dlouhé době to byl dobrý tip na knihu, jinak to tam poslední dobou stojí za prd a uvažuji, že z ní vystoupím. Nicméně Malevil 🙂 Robert Merle psal příběh koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, román ve Francii poprvé vyšel v roce 1972. Apokalyptické romány mám hodně ráda, baví mě představovat si, jak by vypadala Země po katastrofě celoplanetárního dopadu, jak by se chovali přeživší lidé, jak by se změnila morálka, společenské uspořádaní, jestli by se lidé stále utíkali k víře v boha. Na tyto otázky má Malevil odpověď. Katastrofa není v románu nijak blíže vysvětlena, nicméně bomba a radioaktivní spad jsou zmíněny několikrát. Nedaleko malé vesničky La Roque stojí na skále hrad Malevil, který kdysi koupil strýc hlavního hrdiny Emanuela. V něm se zachrání několik mužů a jedna stará žena a pár kusů dobytka. Hrad a hlavně skála, na níž stojí, jim svými mohutnými zdmi a masou kamene poskytla ochranu. Postupem času se jejich společenství rozrůstá o zajatce různého druhu – členy tlup, které se je pokoušely přepadnout nebo obyvatele vesnice, kteří se vzepřeli samozvanému vládci. Myslím, že je vina překladu, že text vyznívá velmi prostě. Jednoduchými věta jsou hlasem Emanuel popisovány problémy nejrůznějšího druhu – s obživou, s přerozdělováním moci, s obranou, změnou morálních hodnot, ke kterým muselo nevyhnutně dojít při obraně jejich majetku či úrody nebo něčím tak prostým, jako je uspokojování sexuálních potřeb. Závěr románu vyznívá optimisticky – podle Merleho je vždy naděje, že zbytky civilizace zůstanou zachovány a budou se vyvíjet na základě přeživších ostrůvků života. Byla jsem ráda, že román skončil happy endem, nicméně já si nemyslím, že by něco takového bylo možné. Mému pesimistickému pohledu více odpovídá dílo Cormaca McCarthyho Cesta. Hlavní postavy jsou v bezvýchodné situaci, není žádná šance, že by je mohly čekat nějaké světlé zítřky. Vše je zničeno, nic neroste, takže hlavním cílem přeživších je honba za potravou. Je to svět, v němž vás na každém kroku může někdo zabít kvůli jídlu nebo botám, nikomu nemůžete věřit, jen se snažíte pokud možno nepozorovaně putovat dál pustou krajinou. Žádný happy end, jen bezmoc a čekání na milosrdnou smrt. 

Dalším dílem, který bych zařadila mezi post-apokalyptické, je román V krajině posledních věcí od Paula Austera. Mladá dívka píše dopis své přítelkyni. Popisuje v něm život ve městě, kde by se měl nacházet její bratr – novinář. Snaží se ho najít a přitom přežít – ve městě vládne chaos, došlo zde k nějaké blíže nespecifikované katastrofě, život se zde zastavil. Lidé se živí sběrem odpadků, okrádají se navzájem. Při hledání bratra se dostane do knihovny a najde zde bratrova přítele. Zamilují se do sebe, žijí spolu schovaní v knihovně. Dívka otěhotní, ale o dítě přijde při nehodě. Po ní se dostane do nemocnice, kterou založila bohatá rodina, nakonec se díky své práci zde znovu setká se svým přítelem, o němž myslela, že zahynul při požáru knihovny a spolu s několika dalšími lidmi se rozhodnou město opustit. Z vyprávění vyplývá, že to není snadné, lidem něco brání město opustit. Není to nic nadpřirozeného, cesty z města jsou patrně odříznuty zbytky městské samosprávy, které se snaží z lidí vyždímat, co se dá a sami si někde v skrytu užívají. Moc se mi to líbilo, takové téma jsem od Austera nečekala. Nejsem žádnou velkou znalkyní jeho díla, jen mě to prostě překvapilo. Jeho předchozí díla nebyla temná, nebo si je taková aspoň nepamatuji. Při vyslovení jeho jména se mi vždycky vybaví velmi poetický film Smoke, jehož velká část se odehrává v obchodě s cigaretami. Své role v něm skvěle zahráli William Hurt a Harvey Keitel. Ten tu hraje majitele obchodu, který spoustu let den co den fotí ze stále stejného místa svůj obchůdek, v němž se schází jeho věrní zákazníci, z nichž se stali také jeho přátelé. Nechce se mi věřit, že jsem film viděla již před dvaceti lety! Bylo by dobré si toto výročí zopakovat jeho opětovným shlédnutím 🙂

Malevil posloužil jako předloha ke stejnojmennému filmu, ale jak jsem předpokládala, hodnocení jsou velmi špatná. Příběh je jednoduchý, ale protože se v knize stále něco řeší a té akce tam až tolik není, musela to být opravdu tristní podívaná. Já ho určitě vyhledávat nebudu, nechci si kazit skvělý zážitek z knihy. Podobné to mám i s Cestou – v jejím případě jsou recenze lepší, ve filmu navíc hraje můj oblíbený Viggo Mortensen, ale i tak si myslím, že bych byla zklamaná. Vzpomínám si, že jsem knihu četla cestou do Londýna – začala jsem číst na letišti v Brně a dočetla ji cestou Stansted Expressem, kdy jsem se marně snažila neplakat.

cesta 1cesta 2

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s