Prvním filmem zhlédnutým v měsíci březnu byl první film letošního Projektu 100, kterým se stalo Okno do dvora Alfreda Hitchcocka. Je označován jako mysteriozní thriller, takže se stále trochu stydím přiznat, že jsem se u toho spíš smála 🙂 Není se čemu divit, to, co bylo v roce 1954 považováno za tajemné a napínavé, se může současnému divákovi jevit úplně jinak. Konverzačka v pomalém tempu odehrávající se v bytě fotografa Jeffa, který je kvůli zlomené noze upoután na invalidní vozík. James Stewart ho zahrál moc dobře, jeho výkon byl přesvědčivý. Grace Kelly byla unylá, jako herečka mě nezaujala, myslím, že se v civilním životě hodně podobala té naivní povrchní husičce, kterou ve filmu hrála. Hodně se mi líbily voyeurské scény – Jeffovi sousedé byli na filmu to nejzajímavější.
Teorie všeho byla velmi příjemná podívaná. Záběry na univerzitní komplex v Oxfordu, řeku a neodmyslitelné veslaře či romantické mosty byly působivé, ale až moc sladké. Příběh inspirovaný knihou první manželky Stephena Hawkinga vypráví o jejím životě s geniálním vědcem, který se narodil ve stejný den jako můj tatínek 🙂 Při psaní scénáře vycházeli až z druhé, upravené verze knihy z roku 2007. Ta první totiž Stephena neukazovala v tak příznivém světle jako ta druhá, kterou Jane Wilde zrevidovala po té, co se jejich vztah zlepšil a začali spolu pracovat. Jane byla obdivuhodná osoba, která musela Hawkinga velmi milovat a obdivovat, protože život s ním musel být velmi složitý. Na začátku jejich vztahu mu lékaři dávali jen dva roky života! Myslím, že tím hlavním, co ho drželo při životě, byla jeho touha po poznání, touha objevovat. Eddie Redmayne vypadal, jakoby Hawkingovi z oka vypadl, za svůj výkon získal několik ocenění. Felicity Jones jako Jane podala také skvělý výkon. Bylo to hezké, jednou se na to ráda podívám znovu.
V místním biografu jako každý rok proběhl Festival pro Tibet. Zhlédla jsem filmy Drapchi o tibetské operní zpěvačce, Bez mrknutí – dokument sledující 18 měsíců života Dalajlamy a nakonec Goodbye Tibet o nepálském převaděči a skupině dětí, kterou jejich rodiče poslali pryč z Tibetu, aby mohly žít ve svobodném světě. Tento dokument se mi líbil nejvíc – nádherné záběry na hory a dojemný příběh dětí, které se před lety vydaly na cestu ke svobodě.
Na německý film Fénix jsem šla s tím, že to bude temný depresívní příběh z poválečného Německa. Nebylo to nakonec tak temné, jak jsem očekávala. Nebylo to samozřejmě nijak veselé, ale výtvarná stránka na mě působila spíš poeticky, dobrá kamera, krásné záběry se ruinám, žebrákům a mrzákům vyhýbaly. Nemám pořád jasno v tom, jestli Johnny – hlavní mužský hrdina – manžel zpěvačky Nelly – byl skutečně takový vypočítavý mizera nebo jen natvrdlý zoufalec. Jak je možné, aby nepoznal svou ženu, kterou údajně tolik miloval? Že vypadala po plastické operaci trochu jinak? No a co? Cizí lidé ji poznali, tak jak to, že on ne? Měla stejný hlas, tatáž gesta. Na konci filmu šokovaně zjistí, že žena, kterou učil, jak se stát jeho židovskou manželkou a která se mu to snažila celou dobu naznačit, není prostitutka ani podvodnice, ale jeho skutečná manželka. Jediné, co jí umožnilo přežít hrůzy koncentačního tábora, byla její láska k Johnnymu. Jaké to pro ni muselo být, když zjistila, jaké byly okolnosti jejího zatčení a odvlečení do tábora. Moc se mi to líbilo.
Divočina – velké překvapení, které mi připravila Reese Witherspoon. Před shlédnutím Divočiny jsem ji měla za hloupou hvězdičku, která hraje jen v povrchních filmech o roztomilých blondýnách. Hrála ve filmech, které mě ničím nenalákaly k tomu, abych se na ně dívala – první a před Divočinou jediný, který jsem s ní viděla, byla Voda pro slony. No, odhadla jsem ji špatně! Autobiografická kniha Cheryl Strayed ji natolik zaujala, že se rozhodla, že ji její společnost Pacific Standard bude produkovat. Skvělá volba! Příběh vypráví o 1000 mil dlouhé cestě za poznáním sebe sama, o vyrovnání se s minulostí. Mladá žena bez předchozích zkušeností s turistikou a divokou přírodou překonala sama sebe a dokázala to, co se nepodařilo ani zkušenějším. Podařil se i soundtrack.
Na film se velmi ráda podívám znovu, možná si přečtu i knihu.
Vlna vs. břeh je dokument režírovaný Martinem Štrbou o skupině slovenských fotografů, kteří se sešli v první polovině 80. let na pražské FAMU. Do této skupiny, která byla později označována jako Slovenská nová vlna se řadí Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Martin Štrba, Miro Švolík, Kamil Varga, Petr Župník a tragicky zesnulý Jano Pavlík. V současnosti téměř šedesátiletí pánové jsou plni energie, nápadů a humoru, někteří z nich se věnují výchově nové fotografické generace. Velmi povedený dokument, který mi mile připomněl bratislavský Mesiac fotografie, na kterém jsme se s jejich tvorbou poprvé seznámily. Uvolněná atmosféra byla způsobena tím, že film natočil jeden z nich a navíc měli pánové mezi sebou stále velmi pěkný vztah, nebyla patrná žádná zášť ani rivalita.
Následujícím filmem byl film pro pamětníky – beatlesácký Perný den. Bláznivá komedie, kterou si mladincí hudebníci museli užít 🙂 Moc se mi líbila ta hysterie jejich tehdejších fanynek, skvělá móda a veselá hudba.
Před shlédnutím Divočiny s Reese Witherspoonovou jsme byli upozorňováni, abychom si kvůli porovnání různých úhlů pohledu určitě nenechali ujít norský film Proti přírodě. Hlavní hrdina je zastydlý puberťák, procházející krizí jak v práci, tak v manželství. Sledujeme ho během jeho víkendového výletu do přírody – při běhu během vnitřního monologu rekapituluje dosavadní život a plánuje budoucnost. Líbilo se mi, jak se filmem prolínaly jeho představy. Skvělá kamera zachytila nádhernou přírodu v okolí města, v němž náš antihrdina žije.
V našem milovaném biografu proběhl 2. seminář duchovních filmů – tentokrát z Jižní Koreje. Zhlédla jsem dva – Láska ve Woomuk-Baemi (mladý nezodpovědný krejčí opustí svou ženu, bývalou prostitutku a jejich dítě, aby žil s vdanou ženou, která kvůli tomuto budižkničemu opustila syna a násilnického muže) a Cesta k Buddhovi (poetický příběh o malém chlapci, který hledá svou matku a po cestě díky setkáním se zajímavými lidmi dosáhne osvícení)
Chtěla bych si tu připomenout ještě jeden film, který jsem v březnu neviděla v biografu, ale doma na PC, nicméně předchozí části této trilogie jsem viděla loni na stříbrném plátně a byla jsem moc spokojená. Tento film byl poslední částí, předchozí díly se jmenovaly Zmizení Eleanor Rigby: On a Zmizení Eleanor Rigby: Ona. Je to příběh mladého manželského páru, který přijde o maličkého syna a jejich vztah pak začne skřípat, protože Eleanor má pocit, že ve svém muži nemá dostatečnou podporu, pokusí se o sebevraždu a poté ho opustí. Třetí film Zmizení Eleanor Rigby: Oni mě hodně zklamal, ale byla to hlavně moje vina, protože jsem to špatně pochopila 🙂 Nepřečetla jsem si žádnou recenzi, takže jsem si myslela, že tento film představuje pohled ostatních na jejich neštěstí. Myslela jsem si, že bude zaměřen na postoje rodičů, sestry, kolegů a přátel. Bohužel jsem se mýlila – bylo to poměrně zbytečné shrnutí dvou předchozích filmů – bylo zaměřeno na společné scény páru. V předchozích dvou filmech se příběh vždy výhradně zaměřil jen na jednoho z páru – na Eleanor nebo Conora. Eleanor ztvárnila nádherná a talentovaná herečka Jessica Chastain, Conora velmi pohledný britský herec Jamec McAvoy. Musím přiznat, že jsem původně chtěla jít jen na „mužskou“ verzi filmu právě kvůli herci :), ale protože se mi film moc líbil a postava Eleanor mě zaujala, šla jsem i na „ženskou“ a ta se mi ve výsledku líbila víc, byla citlivější, její život byl zajímavější než Conorův, který trávil většinu času ve svém baru, zatímco jeho žena chodila do školy, měla zajímavé rodiče a skvělou sestru. Ti všichni se jí snažili pomoci, nicméně ona nebyla schopná o své bolesti hovořit, to bylo také příčinou jejího útěku od Conora. Takže to shrnu – první dva filmy byly skvělé, poslední byl zbytečný – sestřih společných scén. Chtěla jsem ho vidět, dobře mi tak 
lostsoul2015 