Malevil a pár dalších post-apokalyptických příběhů

Nechápu, jak je možné, že jsem o této knize nikdy dřív neslyšela! Dozvěděla jsem se o ní až nedávno díky facebookové skupině Co čteme – po velmi dlouhé době to byl dobrý tip na knihu, jinak to tam poslední dobou stojí za prd a uvažuji, že z ní vystoupím. Nicméně Malevil 🙂 Robert Merle psal příběh koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, román ve Francii poprvé vyšel v roce 1972. Apokalyptické romány mám hodně ráda, baví mě představovat si, jak by vypadala Země po katastrofě celoplanetárního dopadu, jak by se chovali přeživší lidé, jak by se změnila morálka, společenské uspořádaní, jestli by se lidé stále utíkali k víře v boha. Na tyto otázky má Malevil odpověď. Katastrofa není v románu nijak blíže vysvětlena, nicméně bomba a radioaktivní spad jsou zmíněny několikrát. Nedaleko malé vesničky La Roque stojí na skále hrad Malevil, který kdysi koupil strýc hlavního hrdiny Emanuela. V něm se zachrání několik mužů a jedna stará žena a pár kusů dobytka. Hrad a hlavně skála, na níž stojí, jim svými mohutnými zdmi a masou kamene poskytla ochranu. Postupem času se jejich společenství rozrůstá o zajatce různého druhu – členy tlup, které se je pokoušely přepadnout nebo obyvatele vesnice, kteří se vzepřeli samozvanému vládci. Myslím, že je vina překladu, že text vyznívá velmi prostě. Jednoduchými věta jsou hlasem Emanuel popisovány problémy nejrůznějšího druhu – s obživou, s přerozdělováním moci, s obranou, změnou morálních hodnot, ke kterým muselo nevyhnutně dojít při obraně jejich majetku či úrody nebo něčím tak prostým, jako je uspokojování sexuálních potřeb. Závěr románu vyznívá optimisticky – podle Merleho je vždy naděje, že zbytky civilizace zůstanou zachovány a budou se vyvíjet na základě přeživších ostrůvků života. Byla jsem ráda, že román skončil happy endem, nicméně já si nemyslím, že by něco takového bylo možné. Mému pesimistickému pohledu více odpovídá dílo Cormaca McCarthyho Cesta. Hlavní postavy jsou v bezvýchodné situaci, není žádná šance, že by je mohly čekat nějaké světlé zítřky. Vše je zničeno, nic neroste, takže hlavním cílem přeživších je honba za potravou. Je to svět, v němž vás na každém kroku může někdo zabít kvůli jídlu nebo botám, nikomu nemůžete věřit, jen se snažíte pokud možno nepozorovaně putovat dál pustou krajinou. Žádný happy end, jen bezmoc a čekání na milosrdnou smrt. 

Continue reading Malevil a pár dalších post-apokalyptických příběhů

Březen – do kina vlezem

Prvním filmem zhlédnutým v měsíci březnu byl první film letošního Projektu 100, kterým se stalo Okno do dvora Alfreda Hitchcocka. Je označován jako mysteriozní thriller, takže se stále trochu stydím přiznat, že jsem se u toho spíš smála 🙂 Není se čemu divit, to, co bylo v roce 1954 považováno za tajemné a napínavé, se může současnému divákovi jevit úplně jinak. Konverzačka v pomalém tempu odehrávající se v bytě fotografa Jeffa, který je kvůli zlomené noze upoután na invalidní vozík. James Stewart ho zahrál moc dobře, jeho výkon byl přesvědčivý. Grace Kelly byla unylá, jako herečka mě nezaujala, myslím, že se v civilním životě hodně podobala té naivní povrchní husičce, kterou ve filmu hrála. Hodně se mi líbily voyeurské scény – Jeffovi sousedé byli na filmu to nejzajímavější.

Continue reading Březen – do kina vlezem

Rainbow Rowell: Eleanor a Park

Paní spisovatelka má krásné křestní jméno 🙂 Než jsem začala číst její první román – Attachments, měla jsem navzdory pozitivním recenzím obavu, aby to nebylo takové sluníčkové :), protože jsem si myslela, že to její pseudonym a paní bude taková celá shiny happy. Ale bylo to skvělé – místy smutný, ale velmi chytře a vtipně vyprávěný příběh tří mladých třicátníků toužících po lásce, přátelství a porozumění. Zhruba polovina románu byla v podobě e-mailů, které si posílaly Jennifer a Beth. Druhá polovina popisovala život do sebe uzavřeného nejistého Lincolna. Ze začátku jsem se nemohla začíst, ale pak mě to chytlo a nepustilo 🙂

Continue reading Rainbow Rowell: Eleanor a Park

Neil Gaiman nejen o Terry Prattchetovi

Dnes jsem na sociální síti díky postu překladatele Viktora Janiše narazila na fantastický rozhovor Michaela Chabona s Neilem Gaimanem u příležitosti úmrtí Terryho Pratchetta. Byli s Gaimanem přáteli více než 30 let, napsali spolu knihu Dobrá znamení. Nejdřív jsem se trochu vyděsila délkou rozhovoru, ale na konci mi bylo líto, že Neila nemohu poslouchat ještě mnohem déle. Chytrý pán s příjemným hlasem a skvělým smyslem pro humor. No, člověk, který je manželem Amandy Palmer nemůže být žádný suchar 🙂

Continue reading Neil Gaiman nejen o Terry Prattchetovi