Mapa Anny – Marek Šindelka

Po dlouhé době povídková kniha. Narazila jsem na ni na databázi knih a zaujala mě i recenze. Českých knih čtu bohužel málo, letos bych to chtěla napravit nejen čtením novinek, ale i nějaké „klasiky“ z minulého století. Od Šindelky si určitě ještě přečtu Chybu, možná zkusím i tu básnickou sbírku Strychnin a jiné básně.

Povídky se mi velmi líbily, ač byly smutné, trochu depresivní. Jejich hrdinové, kteří se objevují ve více povídkách zároveň, řeší vztahy, ze kterých nemohou nebo nedokáží odejít. Ze stylu psaní bylo dost poznat, že autor je básník. Nicméně někdy těch poetických popisů a metafor bylo možná až příliš. Občas mi Šindelkovo vysvětlování a podrobné opisování prostředí a pocitů připomínalo Davida Zábranského – ten nabubřelý ukecaný způsob vyprávění. Ale pak si mě hned zase získal další větou, dalším poetickým postřehem popisujícím něco běžného, prostého, každodenního. Povídka Mapa Anny:

Začala sis užívat života. Zbláznila ses do umění. Četla jsi nesrozumitelnou kvantovou poezii a fraktální prozu. Chodila jsi na výstavy konceptuálního umění: se zatajeným dechem jsi pozorovala vystavené tělocvičné žíněnky, drátek, klacík a krabici od mléka (výstava se jmenovala Nekonečno, nebo snad Nesmrtelnost, jak ses pak dočetla v osmdesátistránkovém manuálu k tomu, co máš ve vitrínách vidět). Do rána jste se pak o krabici mléka hádali a bylo vám skvěle. Tlačili jste se kolem té nešťastné krabice, strkali jste se a natahovali, abyste na ní všichni drželi palec jako při snímání otisků prstů, protože v té krabici zuřivě bušil tep doby. Tep současné avantgardy. Konečně jsi věděla, kam patříš: patříš mezi citlivé lidi, mezi všechny, kdo jsou ochotni vidět křehkou krásu světa, vidět krásu ve všem, v čem se rozhodnou. Najednou jsi zahlédla vesmír v krabici od mlíka. Uzavřela jsi tajný pakt proti celému zbytku společnosti, smlouvu za složitost světa a složitost umění. Najednou ti bylo všechno jasné.

Celé dny jsi vysedávala v avantgardních kinech, kdes pozorovala, jak se na plátně pohybuje světelný bod, nebo se v reálném čase rozkládá zdechlina psa, chodila jsi do divadel, omámeně jsi sledovala herce předvádějícího dvě hodiny jedno jediné gesto, dokud se nezhroutil vyčerpáním. Chodila jsi na koncerty atonální a spektrální vážné hudby, na koncerty severského drone metalu, japonského noisu – všechno z toho ti připadalo úžasné a inteligentní a Architekt (se špunty v uších – tuto fázi inteligence už prodělal dříve) seděl vedle tebe a místo avantgardou bloudil mapou tvého těla a před očima mu jako černá skvrna nízkého tlaku rostla závrať, protože se do tebe zamiloval jako šílenec.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s