Prvním letošním filmem zhlédnutým v našem milovaném místním biografu byl film Příšerný vlasy. Příběh se odehrává v hlavním městě Venezuely Caracasu. Hlavní hrdina je roztomilý osmiletý míšenec s hustými kudrnatými vlasy. Ty se mu však ani trochu nelíbí, chtěl by mít rovné vlasy jako nějaký pofidérní zpěvák. Doma v koupelně před zrcadlem si je neustále rovná. Jeho matka pro to nemá pochopení, obává se, že je gay, dokonce ho kvůli tomu vezme k lékaři. Je nešťastná – vdova bez peněz a bez práce, se dvěma dětmi, žijí na sídlišti, které vypadá jako slum. Zajímavá sonda do života obyčejných chudých obyvatel Caracasu natočená téměř dokumentárním stylem. Hlavní hrdina mi byl moc sympatický, obyčejný chlapeček, který je prostě nešťastný kvůli něčemu, co bohužel nezmění, zaujala mě i babička, ta svého vnuka v jeho zálibě podporovala, učila ho tančit na roztomilou píseň
Italský f. Radio Alice z nějakého neznámého důvodu neměl na ČSFD žádné hodnocení a ačkoliv to podle popisku vypadalo slibně, byli jsme zklamaní. Znovu jsem začala přemýšlet, jestli jsem dost drsná na to, abych začala odcházet z filmů, které mě nezaujmou. No zatím očividně nejsem a zůstávám 🙂
Nejlepším filmem byl dokument Velkolepé muzeum. Režisér ho pojal jako mozaiku drobných epizod ze zákulisí vídeňského Kunsthistorisches Museum. Některé minipříběhy byly neskutečně napínavé – podrobné zkoumání Rubensova plátna, pátrání po molech nebo hmyzu, který se rád pase na plátnech, aukce uměleckých děl. Jiné byly svým způsobem vtipné – ředitelka expozice s historičkami umění sofistikovaně debatující nad významnými obrazy, které se pak otočí na dělníky a řeknou – Vemte tamten vlevo a vyměňte ho s tím, co visí vpravo v rohu 🙂 Busty, které vypadaly, jakoby v depozitáři na polštářích jen tak odpočívaly. Nadšený pán z Velké Británie – asi ředitel muzea z Trafalgar Square. Historik zabývající se mincemi přemisťující se po muzeu na koloběžce. Uklízeč důkladně vysávající rozkrok antické sochy. Chvílemi jsem měla chuť všeho nechat a jít se tam zaměstnat 🙂
Film Fotograf si snad asi nezasluhuje, abych se k němu nějak obšírněji vyjadřovala. Úplná ztráta času to nebyla – Karel Roden toho arogantního blba ztvárnil skvěle, ale jinak to byla poměrně tristní podívaná.
Kukuřičný ostrov byl typický film pro náročného diváka. První slovo zaznělo až po 25 minutách filmu, následujících pár vět za dalších 40 minut. Nejdřív mě to neskutečně vytáčelo, ale pak jsem si zvykla a docela si to užila. Měla jsem obavu, že film skončí znásilněním vnučky některým z vojáků. K tomu nakonec nedošlo a ač film nedopadl dobře, skončil tak, jak měl – střídání ročních období, marný boj v přírodou, přerod dívky v ženu – slova by byla zbytečná.
Neuvěřitelné se stalo skutečností – do biografu se v lednu vypravila i má máti 🙂 Nicméně nešla na film, ale na přímý přenos operety Veselá vdova z NY. Vrátila se spokojená. Bylo by fajn, kdyby se z toho stala tradice a mamá se místního kulturního života účastnila pravidelně 🙂
Estonský f. Free Range – Balada o přijetí světa pro mě bylo dalším zklamáním. Egoistický blb Fred se snaží vyrovnat s těhotenstvím své přítelkyně, která musí být totálně zoufalá, když žije s někým tak příšerným jako je on! Alkoholik neochotný podřídit se autoritám, nerespektující pravidla, nebránící se nevěře. Nicméně něco pozitivního na filmu jsem přece jen zaznamenala 🙂 Film byl natočený na 16mm kameru, což mu dodávalo nádech retro dokumentu, odpovídal tomu i výběr hudby.
Sérii filmů, které bych popsala jako sofistikovanou nudu, jsem se rozhodla přerušit shlédnutím rodinného filmu Velká šestka a ani trochu toho nelituji 🙂 Děti se bavily skvěle a našla se tam i spousta vtípků pro dospělé. Baymax mě dostal, geniální postava – Létání ze mě dělá lepšího zdravotníka, Mám v dlaních defibrilátory. Diagnoza – puberta 🙂 Skvělá animace. Bylo to celkově moc příjemné, ale uznala jsem, že jsem na takové srandy už trochu stará 🙂 Nelíbily se mi ty cool hlášky. Možná tak dnešní mladí opravdu mluví. Nebo si to překladatelé aspoň myslí. Dabing byl celkem v pohodě, ale originál je přece jen originál:
Dalším neartovým filmem, který byl lepší než všechna ta sofistikovaná nuda, byl film E. A. Poe: Podivný experiment. Dobré herecké výkony, pár vtipných hlášek, temná atmosféra psychiatrické léčebny přelomu 19. a 20. století a zajímavé vyvrcholení příběhu mě příjemně překvapili. Jim Sturgess je velký fešák, jsem na něj zvědavá za pár let 🙂
Poslední lednový artový film byl znovu hrozný. Belgicko-francouzsko-italský Dva dny, jedna noc bratrů Dardenneových vyprávěl příběh ženy, která se po víceméně úspěšném zotavení z depresí snaží znovu zapojit do pracovního procesu. Byl to třetí film tohoto režisérsko-scénáristické dvojice, který jsem shlédla a byl to film poslední! Až se v distribuci znovu objeví film, pod nímž budou podepsáni, vyhnu se mu velkým obloukem. Dítě a Mlčení Lorny byly dostatečně odstrašující, kdybych si byla bývala pořádně pročetla informace o filmu, mohla jsem si ušetřit 100 minut trápení! Dobře mi tak!
lostsoul2015 