Mapa Anny – Marek Šindelka

Po dlouhé době povídková kniha. Narazila jsem na ni na databázi knih a zaujala mě i recenze. Českých knih čtu bohužel málo, letos bych to chtěla napravit nejen čtením novinek, ale i nějaké „klasiky“ z minulého století. Od Šindelky si určitě ještě přečtu Chybu, možná zkusím i tu básnickou sbírku Strychnin a jiné básně.

Pokračovat ve čtení Mapa Anny – Marek Šindelka

Nejočekávanější filmy roku 2015

Tak na toto všechno se můžeme těšit v letošním roce a zatím to vypadá, že to bude stát za to.

Autorské filmy – v první části výběru zveřejněného na Filmserveru jsem si už pár titulů vybrala.

Toto nebude tak úplně můj šálek kávy, ale třeba mě něco z toho nakonec zaujme díky skvělým recenzím

Třetí část

Tangerine – film ze Sundance natočený na iPhone se k nám asi nedostane, ale je to moc zajímavá myšlenka a hlavně inspirace pro filmové nadšence. Je pravda, že takto si bude moci natočit film kdekdo, ale nakonec proč ne – mezi spoustou nudných nebo naivních filmečků se určitě najdou i slibné snímky a do pozornosti diváků se tak dostanou tvůrci, o kterých by se jinak svět nedozvěděl.

Velmi pěkné ohlédnutí za filmovým rokem 2014

Lednové filmy

Prvním letošním filmem zhlédnutým v našem milovaném místním biografu byl film Příšerný vlasy. Příběh se odehrává v hlavním městě Venezuely Caracasu. Hlavní hrdina je roztomilý osmiletý míšenec s hustými kudrnatými vlasy. Ty se mu však ani trochu nelíbí, chtěl by mít rovné vlasy jako nějaký pofidérní zpěvák. Doma v koupelně před zrcadlem si je neustále rovná. Jeho matka pro to nemá pochopení, obává se, že je gay, dokonce ho kvůli tomu vezme k lékaři. Je nešťastná – vdova bez peněz a bez práce, se dvěma dětmi, žijí na sídlišti, které vypadá jako slum. Zajímavá sonda do života obyčejných chudých obyvatel Caracasu natočená téměř dokumentárním stylem. Hlavní hrdina mi byl moc sympatický, obyčejný chlapeček, který je prostě nešťastný kvůli něčemu, co bohužel nezmění, zaujala mě i babička, ta svého vnuka v jeho zálibě podporovala,  učila ho tančit na roztomilou píseň

Pokračovat ve čtení Lednové filmy

Prokrastinací to začalo….

Ne vždy se v práci daří a tak se nešťastný zaměstnanec občas uchyluje k prokrastinaci 🙂 Já jsem si dnes odpočinula u povídky mého oblíbeného Harukiho Murakamiho, kterou vzdává hold svému vzoru – Franzi Kafkovi. Děj povídky se odehrává v Praze v nespecifikované době, mně to připadalo jako krátce po vypuknutí 2. světové války, protože jedna z postav zmiňuje zmatek v ulicích způsobený tanky a vojáky. Taky by to mohlo být v roce 1968, těžko říct, z ničeho se to nedá moc poznat. Možná bych mohla napsat dotazy na stránku – online poradnu, na níž introvert Murakami radí svým fanouškům, kteří se mu svěřují se svými problémy. Některé dotazy jsou poměrně naivní – manželka mi brká za zády, co mám dělat? Myslíte, že kočky dokáží reagovat na lidské pocity? Můj dotaz by patrně patřil mezi ty sofistikovanější 🙂 Ale zpátky k povídce – pobavila mě skutečnost, že v povídce došlo k opačné proměně než v Kafkově Proměně – z brouka se stal člověk, buď se znovu proměnil v člověka nebo se obrovský brouk proměnil v nového člověka – Řehoř totiž neuměl chodit, nevěděl, jak se má obléci, kupodivu uměl mluvit, ale nerozuměl základním souvislostem. Nepamatuji si úplně přesně Kafkovu povídku, ale mám dojem, že v ní Samsa zemřel. Nebylo by vůbec od věci si toto dílko přečíst znovu.

Pokračovat ve čtení Prokrastinací to začalo….

Je suis Charlie – tužkou proti samopalu

KOT587494_repub Nejsem dost informovaná a hlavně výmluvná na to, abych se kompetentně vyjádřila k této nešťastné události, proto tu raději vyvěsím pár reakcí, na které jsem narazila na mých oblíbených internetových stránkách. Bude válka? Francouzi vycházejí do ulic KOMENTÁŘ: Útok sjednotil Francouze. Může se stát spásným elektrošokem Komentář Jiřího Peňáse Tužkou proti samopalu Pero je mocnější než meč – pocta obětem útoku Souhrn

Velmi zajímavý postřeh o střetu kultur od Václava Cílka – tohoto moudrého muže si velmi vážím a chystám se, že si od něj něco přečtu.

Měsíc poté

Asociace

Dnes odpoledne jsem si po dlouhé době na chvíli pustila jako kulisu mé oblíbené rádio FM 4. A hned po sobě hrály dvě zajímavé písně – 

Ani jedna píseň nepředstavuje styl, který bych vyhledávala, ale asi jsem dnes byla nějak pozitivně a tolerantně naladěná a přístupná novým vlivům 🙂 , takže jsem si obě hned po návratu domů vyhledala a teď je pilně sjíždím pořád dokola 🙂 I ta videa vypadají dost dobře. Zatím nemůžu přijít na to, kde bylo natočeno Kwabsovo video, musím si to stopnout, až budou ukazovat ty výškové stavby a věže. Druhý videoklip k Beauty od Saedi mi nevím proč evokoval další song, který jsem objevila díky FM4

Píseň nazpívaná v němčině 🙂 Moc se mi to líbí, zatím jsem ještě nezkoumala, o čem se tam pěje, ale třeba se časem moje němčina zlepší natolik, že tomu budu rozumět. Je to navíc skvěle natočené video – působí to na mě jako oživlé fotky. Fotky ve stylu, který se mi líbí a jakým sama ráda fotím. A to měkké světlo 🙂 No prostě paráda. Bohužel nemůžu najít další hodně dobrý německý song, zpívalo se tam o kávě, která se tam snad i vařila nebo rozlila. V tomto seznamu jsem ho bohužel nenašla, je příliš alternativní a moderní a k rannímu pití kávy se patrně vůbec nehodí 🙂 Jsem přesvědčená o tom, že jsem ten skvělý song kdysi vyvěsila na svou FB zeď, ale nemůžu to najít. Nicméně když už jsme u těch písní zpívaných jinou řečí než pro populární hudbu tak typickou angličtinou, tak jsem při marném hledání narazila na výbornou píseň zpívanou v ruštině – velikým zážitkem je i video. Udělalo mi to velkou radost (ač jsem odpůrkyně všeho ruského 🙂 ) 

A aby těch oslích můstků nebylo málo, znovu tu máme dvě zpěvačky, alternativní styl a tajemné excentrické CocoRosie

Mezi excentrickými zpěvačkami, které mám ráda, v žádném případě nemůže chybět ani tato dáma

Následující videoklip byl časopisem Rolling Stone označen za nejlepší video roku 2014, no je to poněkud znepokojující podívaná – ta holčička vypadá, jako by byla šílená nebo pod vlivem nějaké hodně silné drogy, ale píseň samotná mě nadchla, takže tady je:

K jejímu dalšímu videu bych se vyjádřila úplně stejně jako k tomu předchozímu, v komentářích pod videem jsem narazila na zajímavé vysvětlení – Sia has confirmed on her Facebook page that this video and the two of them represent two Sia ‚states‘. Maddie possibly being the ‚normal‘ one and Shia being the one that was bad to her (Drinking, drugs etc.) That’s why you see the two of them fighting in the beginning. As the video progresses, I think that Sia learns to leave the bad stuff, like how she did IRL after her incident in 2010. She also has confirmed that the intention of this video was NOT to be perceived as something for the pedophiles. She felt that the two of them could pull off the emotions best.

Oldies but goldies – staré zlaté časy MTV, kdy jsem u obrazovky trávila většinu volného času a byla nešťastná, že jsem nemohla v neděli večer sledovat 120 minutes s nejlepší alternativní hudbou té doby. No a právě v té době se ve vysílání velmi často objevovalo nápadité animované video s ukřičenou Islanďankou Bjork, která mi vždy připomínala mou velmi dobrou kamarádku Martinu 🙂 

Už ji nemám tolik ráda jako kdysi, její hudba se pro mě stala poněkud nestravitelnou, ale poslední dílko téměř padesátileté umělkyně má zajímavé recenze, tak to s ní možná ještě zkusím.

Další výlet do historie, v tomto případě poněkud dávnější, nás zavede k paní Nině Simone. Poprvé jsem slyšela její píseň Sinnerman na konci filmu v Karlových Varech. Byl to poslední film, který jsem viděla během své první návštěvy na MFFKV, už si bohužel nepamatuji, jak se jmenoval, ale na píseň jsem nezapomněla, její hlas byl tak skvělý, že ho člověk nedokáže dostat z hlavy. 

Na festivalu Sundance měl premiéru dokument o této zajímavé ženě, kéž by se objevil i u nás v biografu. Dostane-li se do české distribuce, pokusím se přemluvit pana ředitele 🙂

Toto je úžasně pozitivní song, zatím jsem se nezabývala textem, ale melodie a ty poskakující postavičky jsou fakt cute 🙂 

Čekání na Lina

Světová knihovna Odeon vydává skvělé knihy, málokdy udělám chybu, když po některém z jejích titulů sáhnu v knihovně. Na Čekání na Lina už jsem měla nějakou dobu spadeno a byla jsem nadšená, skvělá kniha. Je to příběh lékaře Lina a zdravotní sestry Man-ny, kteří se seznámí v nemocnici v čínském městě Mu-ťi. Lin je mladý nadějný ženatý lékař, který se však oženil jen kvůli tomu, aby udělal radost rodině – jeho žena je obyčejná prostá venkovanka, s níž měl podle všeho pohlavní styk jen jednou, když přijel do vesnice na dovolenou. Později litoval toho, že s jejich dcerou Chuou nestrávil víc času, když byla malá. Man-na o něj velmi stála, byla to vlastně ona, která iniciovala jejich sblížení. V té době nebylo snadné dosáhnout rozvodu, bylo to něco, co tehdejší společnost odsuzovala, bylo to naprosto nepřípustné. O rozvodu se vědělo jak v nemocnici, tak ve vesnici, kde dokonce bratr jeho ženy zorganizoval malou demonstraci. Lin a Man-na se mohli vzít až poté, co uběhlo 18 let, po které žili manželé odloučeně. Mezitím spolu Lin a Man-na mohli být jen v areálu nemocnice, nikam spolu nemohli chodit, nelíbali se, ani nemilovali. Jejich vztah se mezi zaměstnanci nemocnice nedal utajit, brzy je začali považovat za oficiální pár, někteří je však odsuzovali. Lin s Man-nou se pokoušeli svůj vztah ukončit, Man-na se snažila si najít jiného partnera, ale ani jeden z pokusů nevyšel. V té době se velmi přísně pohlíželo na sexuální život žen, takže Man-na byla panna, dokud ji neznásilnil pacient, s nímž se Lin seznámil, když sám jako pacient ležel na infekčním oddělení a kam za ním Man-na docházela a oba se s násilníkem spřátelili. Nahlásit znásilnění bylo problematické, společnost by odsoudila ženu, ne viníka. Man-na se svěřila své přítelkyni a ta to řekla manželovi, který v opilosti tajemství vyzradil. V celém románu se vlastně stále řeší pomluvy, špehování, absolutní absence jakéhokoliv soukromí, donášení, podplácení, nedostatek zboží, nutnost mít na vše povolení. Žít v tehdejší době muselo být nesnesitelné. No, tak dál 🙂 Lin nakonec získá svolení k rozvodu od ženy, pomůže jí a jejich dceři najít byt a práci ve městě. V té době již nejsou ani on ani Man-na nejmladší, Lin se občas pozastaví nad tím, jak Man-na zestárla, navíc i zahořkla. Po svatbě dojde na pochybnosti, navíc nemá téměř žádné sexuální zkušenosti a manželčina vášnivost ho překvapuje, znepokojuje, unavuje. Když Man-na ve 44 letech otěhotní, nejdřív se snaží ji přemluvit k potratu, ona však odmítá a porodí dvojčata – Rybníčka a Potůčka. Porod ve vyšším věku ji vyčerpá, již dříve měla problémy se srdcem a specialista jí nedává přílišné šance, dokonce se domnívá, že jí nezbývá moc času. Lin se o ni musí starat, aby se nevyčerpala, nicméně sám velmi strádá, jak fyzicky, tak psychicky. V předvečer Jarních svátků jde navštívit svou bývalou ženu a dceru, opije se a vyznává své bývalé ženě lásku a slibuje, že po smrti Man-ny se k ní vrátí. Když ráno vystřízliví a vrátí se k Man-ně, je zmatený svými city.

Moc se mi to líbilo, nádherná kniha. Občas bývám netrpělivá a přeskakuji popisy krajin, různých detailů. Když mi nejsou sympatičtí hlavní hrdinové, tak někdy přeskakuji i pasáže popisující jejich nářky, nerozhodnost. Tady se občas také takové pasáže objevily, ale tentokrát jsem nevynechala ani řádek, ten příběh byl krásně napsaný, každá věta měla své místo. Víc se mi líbil Lin, Man-na mi moc sympatická nebyla, ač jsem žena, nedokázala jsem s ní ztotožnit, i když mi jí bylo líto, že tak velkou část svého života obětovala čekání na člověka, s nímž se ani nepolíbila, který v ní každý rok vzbuzoval naději, která se naplnila až po dlouhých osmnácti letech. Ke konci knihy byla pasáž, v níž Linův vnitřní hlas vnáší pochybnosti ohledně jeho rozhodnutí se s Man-nou oženit:

Hlas stále mluvil. Ano, čekal jsi tolik let, ale proč?

Uvědomil si, že na to nemůže dát žádnou uspokojivou odpověď. Ta otázka ho vyděsila, protože to znamenalo, že všechny ty roky čekal na něco mylného.

Já ti řeknu, co se vlastně přihodilo, mluvil hlas. Všechna ta léta jsi čekal tupě, jako náměsíčník, postrkovaný a popotahovaný názory ostatních lidí, různými tlaky zvnějšku, svými iluzemi, oficiálními pravidly, jež jsi přijal za vlastní. Na scestí tě dovedla tvoje pasivita a tvoje trápení, věřil jsi, že to, co ti nechtěli dovolit, je to, po čem touží tvé srdce.

Lin až užasl. Na chvíli ztratil slova. Potom začal sám sebe proklínat. Blázne, osmnáct let jsi čekal, aniž jsi věděl na co a proč. Osmnáct let, nejlepších let svého života, a ta jsou teď pryč, promrhána a ztracena, dovedla tě jen k tomuto prokletému manželství. Jsi opravdu blázen k pohledání. 

Co tedy teď? zeptal se hlas.

Zhluboka si povzdychl, nevěděl, co dělat, ba zda vůbec má smyls se snažit něco dělat. Slzy mu začaly téct po tvářích až do koutků úst. Čas od času zvedl ruku a otřel si je. Začaly mu mrznout uši, narazil si tedy kožešinovou čepici a přes uši si dal její klapky.

Potom se v jeho mysli vynořil obraz Man-ny z doby, kdy jí bylo těsně před třicítkou. Měla vzrušenou a živou zářící tvář. Na dlaní držela malou zelenou žabičku, jejíž tlamička se otvírala a zavírala. Několik nebesky modrých vážek poletovalo kolem ní, a jejich křídla vydávala vrčivý zvuk. Když Lin natáhl ruku, aby se dotkl zad žáby, ta vyskočila a zmizela v průzračném potůčku, jenž protékal okolo okraje baklažánového pole. Man-na se otočila a podívala se na něho, její oči byly zamžené citem a láskou, jako by byly plné tajemství, jež s ním chtěla sdílet. Konce jejích rozpuštěných vlasů byly mírně nadzdvižené teplým vanoucím větříkem, a odhalovaly hedvábnou šíji. Jak jiná byla teď! Uvědomil si, že to dlouhé čekání ji muselo hluboce změnit – z příjemné mladé ženy se stala zoufalá dračice. Bez ohledu na to, co Lin k ní teď cítil, byl si jistý, že ona ho vždycky milovala. Možná že to byla právě ona ne plně opětovaná láska, která ji srážela níž a níže. Nebo to bylo utrpení a nejistota, jež zakoušela při tom dlouhém čekání a jež zředily její něžnou a jemnou povahu, unavily její naděje, zničily její zdraví, otrávily její srdce a umrtvily v ní všechno krásné. 

Hlas opět přerušil jeho přemýšlení. Ano, miluje tě. Ale není to právě toto vaše manželství, co ji ničí?

Snažil se odpovědět. Chtěla rodinu a děti, nebo ne? Určitě toužila zoufale po lidském teple a po blízkosti, jejíž každý kousíček mohla snadno pokládat za lásku. Ano, byla úplně slepá vůči pravdivému obrazu věcí, vždycky věřila, že on ji miluje. Ona vůbec neví, jak opravdu vypadá muž, který miluje ženu.

Srdce ho začalo bolet. Najednou mu došlo, že vlastně nikdy nemiloval žádnou ženu celým srdcem, oddaně, a že byl vždy tím, kdo byl milován. To byl zjevně důvod, proč toho tak málo věděl o lásce a o ženách. Jinými slovy, byl vlastně citově dosud nevyzrálý. Jeho instinkt a schopnost vášnivě milovat odplynuly ještě dříve, než mohly rozkvést. Kdyby aspoň jednou v životě opravdu celým srdcem a celou duší miloval, i když by mu to mohlo zlomit srdce, rozrušit mysl, způsobilo by to, že by žil jakoby v mlze, tvář by měl zalitou slzami a tonul by v zoufalství. 

Strange weather in Tokyo

Dnes jsem dočetla knihu, kterou jsem si nadělila k Vánocům. Mám ráda Japonce a chtěla jsem si něco přečíst i od jiného autora než světoznámého Harukiho Murakamiho. Když jsem narazila na tento román od Hiromi Kawakami, zajásala jsem a hned si ho objednala.

strange weather in tokyo

Hlavní hrdinka Tsukiko má 38 let a při jedné návštěvě baru narazí na svého učitele ze střední školy. Sensei je o spoustu let starší než ona a dlouho se brání citovému sblížení, chová se k ní přátelsky, ale odměřeně, spíše otcovsky. Tsukiko si se svými pocity dlouho neví rady, snaží se je potlačit. Posléze oba pochopí, že nemá smysl svým pocitům bránit.

Moc se mi to nelíbilo, asi jsem neměla tu správnou náladu, nesedlo mi to pomalé meditativní tempo, nudné rozhovory, detailní popisy. Hlavní hrdinové byli dost nemastní neslaní, obzvláště Tsukiko mi byla dost nesympatická – pasivní mladá žena, která se nestýká se svou rodinou, podle všeho nemá ani žádné zájmy, takže vztah se Senseiem pro ni musel být vysvobozením, zpříjemněním jejího nezajímavého života. Starší muž ji určitě obohatil po intelektuální stránce, snad i změnil. Ovlivnil i její stravovací návyky 🙂 Oba se totiž scházeli v baru, popíjeli saké a jedli japonské speciality, např. yudofu, shabu shabu, spoustu ryb, zeleniny….

Kniha mi trochu obohatila slovní zásobu – naučila jsem se výrazy umpteenth (ikstý), old codger (starý fotr 🙂 ), taciturn (zamlklý, nemluvný) a narazila na slovní spojení rain or shine.

Zkusím se ke knize jednou vrátit a vychutnat si její pomalou atmosféru, chutě, vůně, popisy prostředí i Tsukičiny citové zmatky.